Chráněné krajinné oblasti v Olomouckém kraji 

[Zpět]

V následujícím článku vás seznámíme s chráněnými lokalitami Olomouckého kraje.

 

1. CHKO Jeseníky

1.1. Základní údaje:

Rozloha: 740 km2

Geografická orientace: 49° 54´ -50° 18´N, 17° 00´- 17° 26´E

Nadmořská výška: 339 - 1492 m (Praděd)

Vyhlášení: výnosem MK ČSR č.j. 9886/1969 

Maloplošná zvláště chráněná území v CHKO:

  • 4 národní přírodní rezervace
  • 1 národní přírodní památka
  • 19 přírodních rezervací
  • 5 přírodních památek

Dále jsou v působnosti Správy CHKO Jeseníky národní přírodní rezervace Kralický Sněžník a národní přírodní památky Na Špičáku, Ptačí hora, Rešovské vodopády, Velký Roudný, Venušiny misky, Jeskyně Na Pomezí a Borový.

 

Správa CHKO Jeseníky [online]., citováno 2010-09-15.
Dostupné z http://www.jeseniky.ochranaprirody.cz

 

CHKO Jeseníky

Obr. 1: CHKO Jeseníky (zdroj: www.jeseniky.ochranaprirody.cz)

 

1.2. Stručná charakteristika

Chráněná krajinná oblast Jeseníky se nachází na pomezí Olomouckého (na území okresů Jeseník a Šumperk) a Moravskoslezského (na území okresu Bruntál) kraje.

Oblast zahrnuje Hrubý Jeseník a přilehlé části Hanušovické a Zlatohorské vrchoviny. Reliéf odpovídá členité hornatině s hluboce zaříznutými údolími a táhlými zaoblenými hřbety. Geologicky je území tvořeno převážně kyselými horninami s nízkým obsahem živin (ruly, svory, fylity). Hlavním zástupcem půd jsou kambizemní podzoly, v nejvyšších polohách převládají humuso-železité podzoly místy zamokřené a zrašelinělé.

Vegetaci představují květnaté a kyselé horské bučiny, ve vyšších polohách přirozené smrčiny, alpínská společenstva a vrchoviště. Kleč je zde nepůvodní dřevinou. Nepřítomnost kosodřeviny v původní vegetaci je jedním z důvodů nesmírného druhového bohatství některých lokalit v alpínském pásmu. (Například z Velké kotliny se uvádí na 450 druhů vyšších rostlin, je to nejbohatší botanická lokalita v České republice.)

Klimaticky je převážná část území řazena do chladné oblasti, hřebeny pak patří k nejchladnějším oblastem v republice. (Praděd má roční úhrn srážek 1440 mm a průměrnou roční teplotu 0,9°C). Významným jevem jsou anemoorografické systémy, které se výrazně uplatnily při vzniku ledovcových karů a jejich floristické bohatosti. 

Chráněná krajinná oblast Jeseníky byla vyhlášena v roce 1969. Nejvyšším bodem je Praděd s nadmořskou výškou 1492 m n . m., což je zároveň nejvyšší vrchol celé Moravy. Území je z 80% pokryto lesy, převážně druhotnými smrčinami nebo bučinami s mozaikovitě zachovalými zbytky přírodních lesů. Nejcennější území chráněné krajinné oblasti jsou chráněna ve 4 národních přírodních rezervacích (Praděd, Šerák - Keprník, Rejvíz, Rašeliniště Skřítek), 19 přírodních rezervacích a 5 přírodních památkách 

 

Správa CHKO Jeseníky [online]., citováno 2010-09-15. Dostupné z http://www.jeseniky.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=386

 

Praděd

Obr. 2: Praděd (zdroj: www.jeseniky.ochranaprirody.cz)

 

1.3. Geologie

1.3.1. Regionalizace

CHKO Jeseníky patří do moravsko-slezské zóny, a to do její severní části - jednotky východosudetské (silezika). Východosudetská jednotka je na severozápadě oddělena od západních Sudet (lugika) ramzovskou a nýznerovskou tektonickou linií, východní předěl tvoří jednoznačná hranice mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem, kde je patrná změna facie nejsvrchnějšího devonu a mění se rovněž metamorfní stupeň a tektonický styl. Za jižní hranici je možno považovat systém zlomů, z nichž nejvýznamnější je zlom bušínský a zlomové pásmo Hané. Na severu pokračuje silezikum východně od zóny niemczy a jižně od oderského zlomu.

 

Na území CHKO Jeseníky se nacházejí následující nižší geologické jednotky:

  1. keprnická klenba
  2. zóna Branné
  3. desenská klenba
  4. pásmo vrbenské skupiny
  5. rejvízská oblast
  6. andělskohorské souvrství kulmu Nízkého Jeseníku
  7. jesenický a sobotínský amfibolitový masív
  8. žulovský masív (pluton).

Keprnická klenba je na západě omezena ramzovskou linií, východní hranici tvoří zóna Červenohorského sedla. Severní a jižní omezení je rovněž tektonické. Předdevonské jádro keprnické klenby je tvořeno mnoha druhy mezozonálně metamorfovaných hornin - biotitickými pararulami, staurolitickými svory, migmatity a ortorulami. Dále jsou zastoupeny krystalické vápence, erlány, křemence, amfibolity, amfibolicko-biotitické ruly.

 

Zóna Branné lemuje západní okraj keprnické klenby a vystupuje v podloží ramzovské linie. Jsou v ní vyčleňovány tři oddíly:

  • spodní, tvořící devonský plášť keprnické klenby. Jedná se především o fylity s vložkami vápenců, laminované křemence a horniny původně drobového charakteru
  • střední kvarcitový, kde převažují křemence a velmi čisté krystalické vápence
  • svrchní, k němuž jsou přiřazovány chloritické a aktinolitické břidlice, amfibolity, drobové břidlice, kvarcity a kvarcitový konglomerát.

 

Zóna Červenohorského sedla leží mezi jadernými částmi keprnické a desenské klenby. Vyznačuje se komplikovanou šupinovou stavbou se střídajícími se pruhy  metamorfovaného pláště a předdevonského krystalinika.

 

Červenohorské sedlo

Obr. 3: Červenohorské sedlo (zdroj: http://regiony.ic.cz)

 

Desenská klenba tvoří celou východní část Hrubého Jeseníku. Je rozdělena mladými příčnými poruchami do několika segmentů, které jsou seskupeny ve dvou větších krách. Hranici mezi nimi tvoří bělský zlom. Jižně od něj leží kra pradědská, v niž jsou zastoupeny horniny z vyšší části jádra. Severně od zlomu leží kra orlická, obnažená denudací do větších hloubek. Základními horninami předdevonského jádra desenské klenby jsou biotitické a dvojslídné ruly slabě migmatitizované. Rozšíření hornin ortorulového charakteru, známé v keprnické klenbě, je zde mnohem menší.

Horniny vrbenské skupiny tvoří plášť jaderného krystalinika desenské klenby. Je rozšířeno na východních svazích Hrubého Jeseníku a zasahuje daleko na jih k Libině a Uničovu. Na sever pokračují přes Vrbno p.P. ke Zlatým Horám a stáčejí se k západu, kde jsou severojižním ondřejovickým zlomem odděleny od hornin rejvízské oblasti. Bázi vulkanosedimentárního komplexu vrbenského pásma tvoří slepence přecházející v kvarcity. V jejich nadloží se vyskytují různé typy fylitů s vložkami eruptiv intruzívní a efusivní povahy. Nejmladšími členy komplexu jsou drobně krystalické vápence s fylity, vyskytující se zejména v okolí Vrbna p.P., kde na ně přímo navazují sedimenty spodního karbonu. K vrbenskému pásmu rovněž náleží železné rudy typu Lahn-Dill.

Rejvízská oblast rejvízská serie představuje pokračování zóny Červenohorského sedla za bělským zlomem. Předdevonský podklad budují biotitické pararuly, horniny devonského pláště zastupují kvarcity a granáticko-staurolitické svory.

Horniny slezského kulmu reprezentuje ve východní části zájmového území pruh andělskohorského souvrství. Jedná se o první souvrství Nízkého Jeseníku, vyvinuté ve flyšovém vývoji. Je charakteristické rytmickým střídáním břidlic a středně zrnitých drob. Místy jsou zastoupeny rovněž skluzové slepence. V nadloží andělskohorského souvrství leží vrbenský devon. Pozice obou jednotek je chápána jako tektonické sblížení podél andělskohorského nasunutí. Směrem k východu andělskohorské souvrství prudce vykliňuje.

Jesenický amfibolitový masív je komplikované prstovitě se rozmršťující těleso v prostoru mezi Domašovem, Jeseníkem, Rejvízem a Velkými Kuněticemi. Převážně se jedná o metamorfované bazické vulkanity, méně jsou zastoupeny intruzívní horniny typu gaber, gabrodioritů až dioritů. Hojně se zde vyskytují tufové a tufitické horniny přeměněné v páskované amfibolity, amfibolicko-erlánové stromatity, aktinolitické břidlice apod.           

Sobotínský amfibolitový masív intrudoval zejména u Sobotína, ale jeho četné výběžky sahají k jihu do oblasti Nového Malína a Strupšína a rovněž k severu do jižní části pradědské kry a do zóny Červenohorského sedla. Na rozdíl od jesenického masívu obsahuje méně metavulkanitů. Jsou zde zastoupeny středozrnné až hrubozrnné amfibolity, amfibolické ruly a metadiority, chloritické-aktnolitické břidlice, mastkové břidlice, aktinolitovce, serpentinity a krupník (topfstein).

Žulovský masív je nejrozsáhlejší intruzivní těleso v sileziku. Tvoří samostatnou větev Rychlebských hor - Žulovskou pahorkatinu, vystupující na ploše cca 125 km2 severně od keprnické klenby. Vznikl řadou po sobě následujících intruzí s běžným diferenciačním trendem od starších amfibolicko-biotitických dioritů a granodioritů přes hlavní masu biotitického granitu až ke křemenem bohatým granodioritům. Z hlediska zájmového území je významný kontakt masívu s okolními horninami, náležejícími jaderné části keprnické klenby a zóně Branná.

Drobnější žulové těleso se nachází u Rudné u Vernířovic podél bukovického zlomu. Na severu je odděleno od biotitických rul Mravenečníku zlomem, na jih se prstovitě vykliňuje do amfibolitů sobotínského masívu. Na kontaktu s rulami lze pozorovat úzký lem aplitické a pegmatitické žíly s krystaly biotitu. Jedno z žulových tělísek leží v severní části desenské klenby u Písečné, druhé vystupuje u Ondřejovic, další výskyty jsou známy severozápadně od Horní Lipové. Uprostřed orlické kry u Dykovy chaty jsou rovněž známy dva masívky granodioritu.

 

1.3.2. Tektonika

Převládajícím směrem tektonických prvků, a to dílčích dislokací i tektonických pásem, je směr SV-JZ. Je to výsledek variské orogeneze, která se jako poslední a velmi důrazně uplatnila při stavbě silezika. Všechny starší tektonické prvky byly variskými pochody přemodelovány nebo překryty. Mladší tektonika území příčně rozsegmentovala na jednotlivé různě denudované bloky, ale variskou tektonickou stavbu už zásadně neovlivnila. Tímto způsobem se uplatnilo zejména saxonské vrásnění, které do značné míry přispělo k dnešní modelaci povrchu. Z hlavních tektonických pásem je k variskému orogénu přiřazováno tektonické pásmo ramzovské, vyvinuté po obou stranách ramzovské linie a zóna Červenohorského sedla neboli koutské synklinorium. Probíhá na rozhraní klenby keprnické a desenské a představuje velmi složitou oblast zaklíněných synklinál a tektonických šupin s vergencí k východu. Základní osy struktur keprnické a desenské klenby mají směr SV - JZ a od vrcholů se sklánějí jak k severovýchodu tak k jihozápadu. Keprnická klenba je budována převážně předdevonskými horninami a devon je přítomen patrně pouze v zóně Branné. V desenské klenbě je naopak hojně zastoupen metamorfovaný devon. Nejsložitější tektonické poměry jsou ve vrbenském pásmu, kde byl devon shrnut od západu a později stlačen k východu, což se projevilo ve výrazné vrásové a příkrovové stavbě (Pouba et. al. 1962).

 

Geologie [online]., citováno 2010-09-15. Dostupné z http://www.jeseniky.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=391

 

Keprnická klenba

Obr. 4: Keprnická klenba (zdroj. www.tisicovky.cz)

 

1.3.3. Mineralogie

Složitý geologický vývoj území a jeho pestrá geologická stavba odráží i pestrost výskytů různých druhů minerálů, z nichž mnohé tvoří významné ložiskové akumulace a zdroje nerostných surovin.

V desenských rulách pradědské kry vystupují na několika místech (Sedm Dvorů, Švagrov, Hutisko, Fr. myslivna, Mnišské jámy, Kosaře a další) metamorfovaná ložiska železných rud. Jedná se o páskovanou magnetitovou rudu typu Sydvaranger, která byla v minulosti intenzívně těžena. Z hlediska historie těžby měla největší význam železorudná ložiska typu Lahn-Dill, geneticky vázaná na devonský spilit-keratofyrový vulkanismus ve vrbenských vrstvách. Byla těžena v pruhu od obce Ruda na Rýmařovsku až po Malou Morávku, kde na svazích kopce Čekov (Urlichberg) je největší koncentrace starých báňských děl na Jesenicku. Další významnější revír byl mezi Ondřejovicemi, Rejvízem a Jeseníkem. Drobná ložiska jsou vyvinuta na Holém vrchu u Heřmanovic, v Horním Údolí a na Drakově. Zrudnění v devonských vrstvách pokračuje i v Jesenickém a Sobotínském amfibolitovém masívu a v zóně Červenohorského sedla. Na Červenohorském sedle je ve výšce 1000 m vyvinuto bohaté magnetitové ložisko Dědek (Leiterberg).

V Ludvíkově je známé ložisko měděné rudy na křemenné žíle několik set metrů dlouhé, směru SZ-JV. Ložisko bylo v minulosti těženo (stará štola a pinky).

Na severním okraji osady Vidly jsou pozůstatky starých průzkumných prací na ložisku Mo-Cu. Jde o pyrit-chalkopyrit-molybdenitové zrudnění v desenských rulách a migmatitech.

Historická zlatá rýžoviště jsou patrná v údolí řeky Opavy a jejích přítoků u Vrbna (zejména úsek Starý Rejvíz - Drakov), na Černém potoku a jeho přítocích mezi Suchou Rudnou a Bruntálem, na Zlaté Opavici u Heřmanovic. Méně rozsáhlá rýžoviště jsou na řece Moravici (mezi Malou Morávkou a Velkou Štáhlí) a na Podolském potoku u Rýmařova. Ložisko zlata bylo otevřeno na Zlatém Chlumu u Jeseníku (staré pinky, haldy a štolky). V historickém andělskohorském revíru bylo těženo zlato, vyskytující se na křemenných žílách v doprovodu s pyritem, chalkopyritem a arsenopyritem. Množství starých kutacích prací na zlato existuje v prostoru Vysoké hory u Ludvíkova.

V žulovském plutonu, v keprnické a zejména v desenské klenbě jsou velmi časté výskyty křemenných žil zpravidla sudetského směru. Nejmohutnější žíla u Bílého Potoka záp. od Vrbna pod Pradědem má směrnou délku 2 km a dosahuje mocnosti až 20 m

Krystalické vápence v zóně Branná jsou otevřeny četnými lomy (např. Horní a Dolní Lipová), ležícími při hranici CHKOJ mimo chráněné území. U Ondřejovic je v provozu vápencový lom v obdobných krystalických vápencích rejvízské oblasti. V blízkosti Branné jsou haldy, zavalená ústí štol a propadliny po těžbě grafitu.

Mineralogicky zajímavá jsou drobná tělesa krupníků - horniny s mastkem, chloritem a tremolit-aktinolitem na Sobotínsku. Kdysi intenzívní těžba krupníku zcela zanikla. V doprovodných chloritických břidlicích se zde vyskytují krystaly magnetitu.

Po celém krystaliniku Hrubého Jeseníku jsou hojné žíly muskovitických pegmatitů. V okolí Loučné n.D. a Filipové se nachází pegmatitové těleso, které pokračuje k jihozápadu a severovýchodu v izolovaných žílách, s nimiž jsou spojeny výskyty vzácných pegmatitových minerálů, jako je beryl, chrysoberyl, akvamarín, kolumbit, skoryl, gahnit, topas a další. Lokalitou světově proslulou nálezy sillimanitického pegmatitu s chrysoberylem a jinými vzácnými nerosty je Maršíkov. Drobnější krystaly berylu provázejí pegmatitovou žílu v údolí Klepáčovského potoka.

Časté jsou výskyty nerostné mineralizace alpského typu. Příkladem je světoznámá lokalita Farský vrch (Pfarrerb) u Sobotína s unikátními krystaly epidotu v puklinach probíhajících amfibolity a amfibolickými rulami. Dále je zde albit, prehnit, křišťál, diopsid a zoisit. V blízkosti je lokalita Fibich s výskytem epidotu, albitu, adularu a křišťálu. Významější mineralizace alpské parageneze je známa na Rejvízu, kde jsou pukliny v amfibolitech, mramorech a erlánech vyhojeny spekularitem, magnetitem, epidotem a křišťálem. Z dalších lokalit výskytu minerálů alpské parageneze lze jmenovat nálezy v opuštěném lomu na Červenohorském sedle a na Zadním Hutisku.

 

Mineralogie [online]., citováno 2010-09-15. Dostupné z http://www.jeseniky.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=394

 

1.3.4. Paleontologie

Nálezy fosilní fauny jsou důležitým výchozím bodem stratigrafických interpretací devonu na daném území. Jedná se o prostor poměrně chudý na paleontologické lokality, omezený na nálezy v pruhu vrbenského devonu a výskyt v horninách andělskohoského souvrství.

Klasickou paleontologickou lokalitou je Suchý vrch, ležící severozápadně od Vrbna p.P. V silně zvětralých drakovských kvarcitech spodnodevonského stáří (siegen) jsou hojné nálezy s převahou brachiopodů (společenstva s Tropidoleptus) a ve svrchních částech s ichnofosíliemi Arenicolites. Méně častá jsou společenstva velkých mlžů a brachiopodů (r. Rhenorensselaeria aj.). Je rovněž typickou lokalitou homalonotidního trilobita Digonus comes. Z hlediska stratigrafického má Suchý vrch význam jako opěrný stratigrafický profil pro sled vrbenských vrstev v rámci drahanského vývoje moravskoslezského devonu.

Další zajímavou lokalitou je horní úsek západního svahu Břidličné hory na hlavním hřebenu Hrubého Jeseníku se zbytky makrofauny (Arenicolites, brachiopodi r. Rhenorensselaeria).

Obdobné nálezy fauny zachované v regionálně metamorfovaných horninách - drakovských kvarcitech - jsou známy na severního svahu Strmého u Dolního Údolí (převážně brachiopodi společenstva s r. Tropidoleptus), dále na svahu Vysoké hole, upadající do Medvědího dolu (převážně brachiopodi společenstva s Tropidoleptus) a na svahu hory Suť u Karlovy Studánky (brachiopodi a tentakuliti společenstva Chonetes - Tentaculites).

Východně od Andělské hory ve Veikově lomu byly v horninách andělskohorského souvrství nalezeny zbytky svrchnodevonské (frasn) fauny (Gephyroceras gerosteinense, Manticoceras intumescens, Tornoceras simplex).

 

Paleontologie [online]., citováno 2010-09-15. Dostupné z http://www.jeseniky.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=393

 

1.4. Geomorfologie

Výsledkem dlouhého geomorfologického vývoje Jeseníků jsou táhlé a zaoblené hřbety se širokými sedly (Červenohorské, Ramzovské, Videlské). Známé skály - Petrovy kameny, Vozka, Obří skály či vrchol Keprníku tvořící již z dálky viditelné dominanty jsou výsledkem intenzivního mrazového zvětrávání v předpolí ledovce v dobách ledových. Extrémně mrazivé klima se podílelo nejen na těchto tzv. mrazových srubech, ale docházelo také k tvorbě zajímavých terénních půdním tvarů jako jsou například dodnes zachovaná kamenná  moře na Břidličné, Ztracených kamenech,  Borku,  Suchém  vrchu nebo mrazem tříděné půdy na holích. Přímým působením horského ledovce vznikl kar Velké kotliny, místo, kde dodnes padají laviny a kde poslední zbytky sněhu odtávají až začátkem července. Díky nepropustnosti podloží vznikly v době poledové rašeliniště na Rejvízu, mezi Keprníkem a Vozkou. Horský ráz Jeseníků dotvářejí hluboce zaříznutá údolí s bystřinami, které často překonávají velký spád menšími vodopády (vodopády Bílé Opavy, Vysoký vodopád na Stříbrném potoce).

 

Vozka

Obr. 5: Vozka (zdroj: http://im.foto.mapy.cz)

 

V souvislosti s geomorfologickým vývojem území a jeho tvářností nelze opomenout existenci krasových jevů, které se zde vyskytují v drobných čočkovitých polohách krystalických vápenců různého stáří a stupně metamorfózy. V uvedených horninách jsou vytvořeny hojné podzemní dutiny s krápníky. Povrchové krasové jevy jsou méně časté a mnohdy bývají překryty vrstvou zvětralin. Nejčetnější dobře zkrasovatělé vápencové horniny se vyskytují v zóně Branné, zejména v její severní části, kde je vyvinut i kras povrchový, související s intenzívním podzemním odvodňováním. Ve vápencovém lomu západně od Branné je těžbou otevřeno 5 krasových jeskyní se stalaktity a zóna krasových vývěrů. U Ostružné byly zjištěny sutí zakryté ponory povodňových vod a v těsné blízkosti ponory potoka Pingue. Krasové ponory byly nalezeny také u potoka na jihovýchodním svahu Ramzovského sedla. Drobnými krasovými jevy se vyznačuje rovněž vrbenská oblast. Nejznámější jsou dvě krasové jeskyně s malou propastí a sintry v lomu u Heřmanovic, kde byly těženy devonské heřmanovické vápence.

 

Geomorfologie [online]., citováno 2010-09-15. Dostupné z http://www.jeseniky.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=392

 

1.5. Pedografie

Na většině ploch se půdní podmínky v lesních porostech odvíjejí od půdotvorného substrátu, jen v menší míře se lesní půda nachází na úzkých aluviích podél potoků. V nižších polohách, se v závislosti na charakteru substrátu a na reliéfu terénu (množství a charakteru svahovin) vyvinula mozaika nasycených a nenasycených hnědých půd - kambizemí, které jsou zastoupeny následujícími subtypy a varietami:

Na živných stanovištích převládají kambizemě mezotrofní. Půda je převážně středně hluboká až hluboká, písčitohlinitá až hlinito-písčitá, tmavěji zbarvená. Příznivější je nasycenost sorpčního komplexu a sorpční kapacita. Formou nadložního humusu je mullový moder. Poměrně příznivá je i biologická aktivita. Obsah skeletu se pohybuje v rozmezí 20 - 40%, půda je čerstvě vlhká, občas vysychavá, půdní reakce mírně kyselá. Na kyselých stanovištích převažují kambizemě oligotrofní až podzolované - dystrické, převážně mělké až středně hluboké, hlinitopísčité až písčité, místy značně skeletovité půdy. Formou nadložního humusu je morový moder až mor. Ostatní části půdního profilu mají větší či menší stupeň podzolizace. Reakce je kyselá až silně kyselá, sorpční kapacita malá. Jedná se o sorpčně nenasycené, ve svršku prosychavé půdy.

Ve vyšších polohách převládají horské hnědé půdy - kryptopodzoly. Na živných stanovištích kryptopodzoly mezotrofní, které bývají písčitohlinité, středně hluboké, rezivě okrově hnědé barvy, středně kyselé, sorpční komplex nenasycený. Na kyselých stanovištích kryptopodzoly oligotrofní, hlinitopísčité, mělké až středně hluboké, značně skeletovité, světle rezavě okrové barvy, silně kyselé, sorpční komplex výrazně nenasycený.

Nad nimi se vyskytují  humusové podzoly,  které vznikly na kyselých horninách v humidním klimatu horských poloh. Jsou to mělké a středně hluboké půdy s mocnou vrstvou humusu,  silně kyselé. 

Na kamenitých a skalnatých lokalitách se vyskytují rankery, kambizemě a kryptopodzoly rankerové. Na vlhkých stanovištích a po-dél toků ve sníženinách se nacházejí kambizemě a kryptopodzoly pseudoglejové, pseudogleje a gleje.

Nepatrně je zastoupena organozem na rašeliništích Rejvíz a Skřítek, v horských sedlech a v terénních pokleslinách hřebenové oblasti.

 

Půdní poměry [online]., citováno 2010-09-15. Dostupné z http://www.jeseniky.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=395

 

Rejvíz

Obr. 6: Rejvíz (zdroj: www.stavela.cz)

 

1.6. Hydrologie

V Jeseníkách pramení řada toků, mezi nejvýznamnější z nich patří:

  • Opava vzniklá soutokem Střední, Bílé a Černé Opavy,
  • Desná, vzniklá soutokem Hučivé a Divoké Desné v Koutech nad Desnou,
  • Bělá.

Jenom na lokalitě Velká kotlina je celkem 43 pramenů, mezi nejvodnatější pramen patří pramen Moravice, který má po většinu zimy teplotu 4,2 °C.

Hřeben Hrubého Jeseníku je součástí hlavního evropského rozvodí. Z východních svahů odtéká voda řekami (povodí Odry, Moravskoslezský kraj) do Baltského moře, ze západních svahů teče voda do Černého moře (povodí Moravy, Olomoucký kraj). Díky vysokým srážkovým úhrnům patří Jeseníky k vodohospodářsky významným územím, a proto byla celá CHKO zařazena do chráněné oblasti přirozené akumulace vod.

Toky mají ve svých horních úsecích bystřinný charakter, velké převýšení překonávají menšími vodopády. V bystřinách žije pstruh potoční, níže na toku nalezneme vranky, lipany a někde také pobytové znaky vydry říční.

Aby se předešlo nepříznivým situacím při vydatných deštích, jsou na některých potocích postaveny přehrážky sloužící k zachycení štěrků valících se s velkou vodou z hor. V dlouhých obcích je většina toků spoutaná souvislými úpravami.

Minerální vody se na území CHKO Jeseníky řadí ke dvěma typům, a to kyselky na východním úbočí Hrubého Jeseníku a sirné prameny ve velkých Losinách. Prostá železitá kyselka v Karlově Studánce vyvěrá z devonských fylitů s žilami diabázů do náplavů Bílé Opavy, kde je ředěna s prostou podzemní vodou. Ojedinělým typem minerální vody v Českém masívu jsou prosté sirné teplice a prosté studené sirné vody ve Velkých Losinách. Voda dostává charakter minerální vody jednak teplotou 27°C a dále obsahem sirovodíku.

 

Vodopis [online]., citováno 2010-09-15. Dostupné z http://www.jeseniky.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=396

 

Karlova Studánka

Obr. 7: Lázně Karlova Studánka (zdroj: http://regiony.ic.cz)

 

1.7. Klimatické poměry

Pohoří Hrubého Jeseníku, které je jádrem CHKO Jeseníky, leží na rozhraní dvou klimatických oblastí. Západní hranice kontinentálního klimatu se zde setkává s doznívajícími vlivy klimatu atlantického. Vyznačuje se vysokou relativní vlhkostí a převládajícím západním větrným prouděním, které přináší značné množství srážek. Podle "Klimatických oblastí Česko-slovenska" (Quitt,1971) je horská část CHKO Jeseníky řazena k chladné oblasti, ostatní území patří k mírně teplé oblasti.

CH4 - léto velmi krátké, chladné a vlhké, přechodné období velmi dlouhé s chladným jarem a mírně chladným podzimem, zima velmi dlouhá, velmi chladná, vlhká s velmi dlouhým trváním sněhové pokrývky (oblast Pradědu, Šeráku-Keprníku-Vozky, Orlíku).

CH6 - léto je velmi krátké až krátké, mírně chladné, vlhké až velmi vlhké, přechodné období dlouhé s chladným jarem a mírně chladným podzimem, zima je velmi dlouhá, mírně chladná, vlhká s dlouhým trváním sněhové pokrývky (K.Studánka, Ludvíkov, Vidly, Kouty, oblast Skřítku, Ostružná, Ramzová).

CH7 - velmi krátké až krátké léto, mírně chladné a vlhké, přechodné období je dlouhé, mírně chladné jaro a mírný podzim. Zima je dlouhá, mírná, mírně vlhká s dlouhým trváním sněhové pokrývky (Rýmařov, Vrbensko, Jesenicko, okolí Branné, Loučné, Sobotína).

MT7 - normálně dlouhé, mírné, mírně suché léto, přechodné období je krátké, s mírným jaro a mírně teplým podzimem, krátká zima, mírná, suchá, krátkým trváním sněhové pokrývky (okolí Bedřichova, Nového Malína, Velkých Losin, České Vsi, Ondřejovic).

MT9 - dlouhé léto, teplé, suché až mírně suché, přechodné období krátké, s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátká zima, mírná, suchá, krátkým trváním sněhové pokrývky (Mikulovice).

 

Klimatické charakteristiky jednotlivých jednotek:

 

 CH4

 CH6

 CH7

 MT7

 MT9

 Počet letních dnů

 0-20

 10-30

 10-30

 30-40

 40-50

 Počet dnů s průměr. tepl. 10 °C a více

 80-120

 120-140

 120-140

 140-160

 140-160

 Počet mrazových dnů

 160-180

 140-160

 140-160

 110-130

 110-130

 Počet ledových dnů

 60-70

 60-70

 50-60

40-50 

30-40 

 Prům. teplota v lednu (°C)

 -6 až -7

 -4 až -5 

 -3 až -4 

 -2 až -3 

 -3 až -4 

 Prům. teplota v červenci (°C)

 12-14

14-15 

15-16 

16-17 

17-18 

 Prům. teplota v dubnu (°C)

 2-4

2-4 

4-6 

6-7 

7-8 

 Prům. teplota v říjnu (°C)

 4-5

5-6 

6-7 

7-8 

7-8 

 Prům. poč. dnů se srážkami 1mm a více

 120-140

140-160 

120-130 

100-120 

100-120 

 Srážkový úhrn ve veget. Období v mm

 600-700

600-700

500-600 

400-450 

400-450 

 Srážkový úhrn v zimním období v mm

 400-500

400-500 

350-400 

250-300 

250-300 

 Počet dnů se sněhovou pokrývkou

 140-160

120-140 

100-120 

60-80 

60-80 

 Počet dnů zamračených

 130-150

150-160 

150-160 

120-150 

120-150 

 Počet dnů jasných

 30-40

40-50 

40-50 

 40-50

40-50 

 

 

Pro CHKO Jeseníky jsou charakteristické velké klimatické rozdíly na poměrně krátké vzdálenosti, což úzce souvisí s velkými rozdíly v nadmořské výšce. Často bývá počasí na obou stranách hlavního hřebene Hrubého Jeseníku zcela odlišné. Každoročně se v Hrubém Jeseníku vyskytují inverze, kdy ve vyšších polohách je teplo a slunečno zatímco v údolích a kotlinách jsou mlhy. Na některých lokalitách se výrazně uplatňuje vliv mikro a mezoklimatu.

Ve vrcholových polohách Hrubého Jeseníku je pravděpodobnost výskytu mrazů po celý rok.

 

Teploty pod 0 °C byly na Pradědu naměřeny i v červenci a srpnu. Letní dny s maximální teplotou nad 25 °C se  v  těchto polohách  nevyskytují. Výška sněhové  pokrývky  kulminuje v březnu, kdy dosahuje v dlouhodobém průměru 160 cm. Souvislá sněhová pokrývka trvá na Pradědu v dlouhodobém průměru od 30.11. do 19.4. Ještě déle drží sníh na některých dalších místech, zejména ve Velké kotlině odtávají snežníky do začátku července. Pro Hrubý Jeseník jsou charakteristické sněhové laviny (V.kotlina, M. kotlina, Mezikotlí, Sněžná kotlina).Vrchol Pradědu patří k největrnějším místům ČR, průměrná síla větru zde dosahuje 4,3 Beuf.

 

Klimatické poměry [online]., citováno 2010-09-15. Dostupné z http://www.jeseniky.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=398

 

1.8. Flóra

Jednou z botanicky nejbohatších lokalit v České republice je Velká kotlina s asi 350 druhy a poddruhy vyšších rostlin, z nichž k nejvýznamnějším náleží endemický (neroste nikde jinde na světě) jitr°Cel černavý sudetský a hvozdík kartouzek sudetský. Na skalách nad hranicí lesa rostou další jesenické endemity lipnice jesenická  a zvonek jesenický. Ty společně s nenápadnou vrbou bylinnou a sítinou trojklannou představují dobře zachovalý pozůstatek biotopu z období doby ledové.

Na hlavním hřebeni Jeseníků se nachází travnaté louky s hořcem tečkovaným, sasankou narcisokvětou, náholníkem jednoúborným a zvonkem vousatým – jesenickým endemitem. Velmi významná jsou vysokohorská prameniště s hořcem jarním a vysokobylinné nivy s oměji, havezí česnáčkovou, upolínem a stračkou vyvýšenou.

Zvláště cenné jsou podhorské slatinné louky s kropenáčem vytrvalým, vachtou trojlistou a prstnatcem májovým na Rýmařovsku nebo rejvízské rašeliniště s borovicí blatkou, rojovníkem bahenním, masožravou rosnatkou okrouhlolistou a suchopýry.  Vzácně se zachovaly sušší louky s orchidejemi - prstnatcem bezovým, pětiprstkou žežulníkem a vemeníkem dvoulistým. Správa Chráněné krajinné oblasti Jeseníky zajišťuje uchování mimořádné druhové rozmanitosti péčí o biotopy chráněných druhů, která spočívá především v kosení druhově bohatých luk, vyřezávání nepůvodní borovice kleče v polohách nad horní hranicí lesa nebo omezením přístupu veřejnosti do nejzranitelnějších míst.

 

Flóra [online]., citováno 2010-09-15. Dostupné z http://www.jeseniky.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=399

 

Zvonek jesenický

Obr. 8: Zvonek jesenický (zdroj: www.jeseniky.°Chranaprirody.cz)

 

1.9. Fauna

Jeseníky jsou vhodným prostředím pro mnohé vzácné druhy ptáků. Horské louky a navazující rozvolněné porosty při hranici lesa hostí například lindušku horskou, kosa horského, bělořita šedého, vzácně modráčka tundrového, tetřeva hlušce, tetřívka obecného, v lesích hnízdí jeřábek obecný, čáp černý, na skalách sokol stěhovavý. Na loukách se vyskytuje celoevropsky ohrožený chřástal polní. Bohatě je zastoupena říše hmyzu, z nichž některé druhy jsou endemické - například vysokohorský druh motýla obaleče a někteří okáči. Pozoruhodný je druh pavouka, který žije hluboko v sutích. Stará důlní díla jsou důležitým zimovištěm mnohých druhů netopýrů. Mezi nepůvodní druhy jesenické fauny patří kamzík horský, který byl do Jeseníků přivezen počátkem 20. století z Alp.

 

Fauna [online]., citováno 2010-09-15. Dostupné z http://www.jeseniky.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=400

 

Sokol stěhovavý

Obr. 9: Sokol stěhovavý (zdroj: www.mezistromy.cz)

 

2. CHKO Litovelské Pomoraví

2.1. Základní údaje

Rozloha: 96 km2

Geografická orientace: 49° 36´ - 49° 47´ , 16° 57´ - 17° 15´E

Nadmořská výška: 210 (řeka Morava) - 345 m (masiv Doubravy)

Vyhlášení: vyhláška MŽP ČR č. 464/1990 

Maloplošná zvláště chráněná území v CHKO:

  • 2 národní přírodní rezervace
  • 1 národní přírodní památka
  • 13 přírodních rezervací
  • 12 přírodních památek

Dále jsou v působnosti Správy CHKO Litovelské Pomoraví národní přírodní rezervace Strabišov-Oulehla, Špraněk, Zástudánčí a Žebračka a národní přírodní památky Chropyňský rybník, Křéby, Park v Bílé Lhotě, Na skále, Státní lom, Růžičkův lom a Hrdibořické rybníky.

 

Správa CHKO Litovelské Pomoraví [online]., citováno 2010-09-16. Dostupné z http://www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz/

 

Meandry řeky Moravy

Obr. 10: Meandry řeky Moravy (zdroj: www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz)

 

2.2. Stručná charakteristika

Celá oblast CHKO Litovelské Pomoraví se rozkládá na území Olomouckého kraje (okresy Olomouc a Šumperk). Jedná se o 3 - 8 km široký pruh lužních lesů a luk kolem řeky Moravy mezi městy Olomouc a Mohelnice. Ve středu CHKO leží starobylé královské město Litovel, které propůjčilo chráněné oblasti své jméno. Důležitou funkcí CHKO je trvale zajišťovat zvýšenou °Chranu a ekologicky šetrné obhospodařování krajiny údolní nivy řeky Moravy s mimořádně vysokým soustředěním přírodních hodnot.

Jádro CHKO a současně hlavní přírodovědný fenomén oblasti tvoří vnitrozemská říční delta (přirozeně meandrující tok řeky Moravy, která se větví v řadu bočních stálých i periodických říčních ramen) a navazující komplexy cenných lužních lesů, vlhkých nivních luk a mokřadů. Do Litovelského Pomoraví patří také krasové území vrchu Třesín se známými veřejnosti zpřístupněnými jeskyněmi a oblast chlumních listnatých lesů Doubrava. Okrajově zasahují do CHKO plošně nevýznamné enklávy orné půdy a zastavěná území obcí.

 

Charakteristika oblasti [online]., citováno 2010-09-16. Dostupné z http://www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=561

 

Mokřadní louky v Litovelském Pomoraví

Obr. 11: Mokřadní louky v Litovelském Pomoraví (zdroj: www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz)

 

2.3. Geologie

Geologická stavba CHKO Litovelské Pomoraví a jejího širšího okolí je značně složitá. Střídala se tu období horotvorných pohybů (předvariská, variská, alpínská) s obdobími sedimentací. Tektonické pohyby neustaly dosud a jsou kromě jiného i příčinou složitého větvení, meandrování a překládání koryt Moravy. Základním geologickým rysem území je jeho kerná stavba, vyznačující se diferencovanými pohyby jednotlivých ker, oddělených starými, dosud však oživujícími zlomy.

Na těchto horninách spočívá komplex devonských hornin, usazených v geosynklinále. V nich, nejdále od pevniny, se ve značné m°Cnosti usadily pelitické vrstvy, do nichž při podmořském vulkanismu pronikly vyvřeliny. Tyto spodno-střednodevonské horniny budují Úsovskou vrchovinu, sv.část Třesínského prahu. Blíže pevniny, v mělkém moři devonské geosynklinály, se nejprve usadily středozrnné až hrubozrnné křemence a slepence a pak v jejich nadloží vápence a vápnité břidlice s vložkami lyditů. V území CHKO budují zejména pravobřežní část Třesínského prahu a jeho nedávno objevené levobřežní pokračování mezi Mladčí, Litovlí a Červenkou, kde jsou mělce pohřbeny pod pli°Cénními a kvartérními sedimenty. Jde tu o středodevonské vrstevnaté vápence místy s rohovci a vložkami břidlic, do neznámých hloubek velmi silně zkrasovělé. V okolí Litovle byly v minulosti vápence hojně těženy, dodnes probíhá těžba v lomu "Skalka" u Mladče.

V nadloží spodno-středodevonských hornin vystupují nevápenité úlomkovité horniny různé zrnitosti svrchnodevonského až spodnokarbonského stáří. Levobřežní hřbety Třesínského prahu z tohoto komplexu tvoří úzké pruhy (směr SV-JZ) drob místy s vložkami slepenců a břidlic s vložkami pískovců. Spodnokarbonské horniny však vystupují ze sedimentárních pokryvů i na několika místech Hornomoravského úvalu, kde tvoří vyvýšeniny typu mendipů. Při pravobřežní hranici CHKO jde zejména o výchozy drob v Olomouci, Skrbeni a Horce nad Moravou a drob s vložkami slepenců u Nasobůrek. Výchozy těchto hornin jsou i v Mohelnické brázdě v okolí Mitrovic.

Po ústupu kulmského moře se stal Hornomoravský úval a jeho okolí souší. Vlivem alpínského vrásnění však počala kra Hornomoravského úvalu klesat a od mi°Cénu byla postupně zaplavována mořem. V hlubších částech této nové sedimentační pánve se v badenu usadily mořské tégly, písčité slíny, písky a vápenité jíly. Tyto sedimenty sahají od JV až do okolí Horky nad Moravou.

Z důvodu °Chrany podzemních geologických jevů, známých krasových jeskyní v Mladči, bylo v oblasti Litovelského Pomoraví zřízeno první chráněné území již v r°Ce 1933. Jedná se o národní přírodní památku "Třesín". Dalším geologickým chráněným územím je přírodní památka "Geologické varhany Brodka" těsně za hranicí CHKO Litovelské Pomoraví.

 

Geologie [online]., citováno 2010-09-16. Dostupné z http://www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=566

 

2.4. Geomorfologie

Území CHKO Litovelské Pomoraví se podle geomorfologického členění České republiky rozkládá v ose severní části rozsáhlé, severojižním směrem orientované vhloubené části Moravy - Hornomoravského úvalu a v jižní části jejího severního pokračování - Mohelnické brázdě. Jde tedy o styčnou oblast dvou geomorfologických provincií, a to České vysočiny (podsoustava Východních Sudet) a Západních Karpat (podsoustava Vněkarpatských sníženin).

Hornomoravský úval je tedy geomorfologickým celkem Západních Karpat (tzv. vněkarpatských sníženin). Řeka Bečva, která do Hornomoravského úvalu vpadá z táhlé deprese Moravské brány od SV, dělí tuto depresi na východní (holešovskou), která leží částečně ve Zlínském kraji a severozápadní (olomoucko-litovelskou) část.

Olomoucko-litovelská část Litovelského Pomoraví se vyznačuje rovinným či mírně zvlněným povrchem ve výškách 200-220 m n.m., který se šíří převážně na málo odolných mladotřetihorních a čtvrtohorních sedimentárních výplní, z nichž však ojediněle vystupují i horniny starého Českého masívu. Tyto horniny budují nejen sousední vrchoviny, ale i Třesínský práh, který představuje strukturní i morfologickou přepážku mezi Hornomoravským úvalem a Mohelnickou brázdou. Jde totiž o tektonicky rozbitý a erozně přemodelovaný zbytek původního spojení Bouzovské a Úsovské vrchoviny.

Vlastní olomoucko-litovelská část Hornomoravského úvalu se dělí do dalších geomorfologických podcelků. V ose úvalu, podél koryta řeky Moravy, se rozprostírá Středomoravská niva v pruhu 3-5 km širokém - jádrové území CHKO Litovelské Pomoraví. Na Z od Středomoravské nivy mezi Litovlí, Prostějovem a Tovačovem leží Prostějovská pahorkatina s mírně zvlněným erozně-akumulačním povrchem (230-280 m n.m.), z něhož místy vystupují horniny starého podkladu.

Mohelnickou brázdu, 3-5 km širokou příkopovitou depresi mezi Bludovem, Zábřehem na Moravě a Třesínským prahem, lze dělit jednak na základní depresi (snad tektonicky podmíněnou) celkového směru S-J, jednak na příčnou a výše položenou Policko-líšnickou kotlinu, orientovanou od Z k V. Ta je dále základní depresí rozdělená na dvě části - západní (líšnickou) a východní (polickou). Základní depresí Mohelnické brázdy protéká řeka Morava a podél jejího koryta se proti proudu šíří z Hornomoravského úvalu a napříč Třesínským prahem zcela bez přerušení Středomoravská niva. Lemuje vých. okraj Mohelnické brázdy. Zbývající část základní deprese Mohelnické brázdy i Policko-líšnickou kotlinu vyplňuje mírně zvlněná pahorkatina na málo odolných mladotřetihorních a kvartérních sedimentech, šířící se v úrovních 250-280 a 290-340 m n.m.

 

Geomorfologie [online]., citováno 2010-09-16. Dostupné z http://www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=567

 

2.5. Pedogeografie

Geologické podloží údolní nivy tvoří především kvarterní štěrkopísky, v údolní nivě řeky Moravy lze rozlišit celkem tři terasovité stupně. Dva nižší lemují v úzkých pruzích dnešní řečiště ve výškách 1,0 - 1,5 m a 2,0 - 2,5 m nad hladinou řeky, nejvyšší je v relativní výšce 3,5 - 4,5 m. Štěrkopísky jsou pokryty vrstvami hol°Cenních povodňových hlín, často o m°Cnosti až 3 m. Pro nivní půdy (tzv. fluvizemně) je v oblasti Litovelského Pomoraví typická přerušovaná akumulace humusu záplavami, aluviální ukládání zemin, zvýšená hladina podzemní vody a její periodické kolísání v závislosti na aktuálních průt°Cích ve vodních t°Cích.

Tvorba nivních povodňových sedimentů je pedogeneticky velmi mladým pr°Cesem, počínajícím koncem neolitu vlivem osídlování a odlesňování nivních i podhorských oblastí. Úzce souvisí také se zorňováním údolních niv ve spojitosti s oteplením klimatu a zvýšením množství srážek. Značný rozsah tvorby nivních půd lze zaznamenat i v období přibližně před 3 000 lety (doba bronzová) a pak zejména od doby hradištní (8 - 10. století) až do dnešní doby.

 

Půdní poměry [online]., citováno 2010-09-16. Dostupné z http://www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=570

 

2.6. Hydrologie

Řeka Morava je páteřní řekou povodí o rozloze 26 579,69 km2 a vlévá se do Černého moře. Délka toku od pramene po ústí je 354,05 km a délka v CHKO je přibližně 44 km. Na území CHKO tvoří řeka Morava poslední větší úsek neregulovaného nížinného toku (mezi Litovlí a ústím Benkovského potoka, krátký úsek nad Litovlí - Vrapač). Morava se v CHKO rozvětvuje a tvoří trvalá i periodická ramena. Tuto vodní síť nazýváme vnitrozemskou deltou, odborně pak anastomózní říční systém. Ojedinělost tohoto fenoménu ve střední Evropě dokládá i zařazení území CHKO do seznamu Ramsarské konvence. Od silnice Mohelnice-Stavenice až po cestu Mladeč-Nové Zámky je řeka víceméně částečně regulována a upravena, následuje asi dvoukilometrový úsek přirozeně meandrujícího toku. Nad Litovlí a v intravilánu města je řeka regulována. Pod Litovlí následuje dlouhý úsek toku (až po ústí Benkovského potoka) přirozeně meandrujícího toku chráněný v NPR Ramena řeky Moravy. V tomto úseku je provedeno jen několik krátkých stabilizačních úprav toku (nad mosty, jezy). Přirozený charakter toku má obrovský význam pro samočistící schopnost řeky, která je v tomto úseku velmi vysoká. Lužní les protkaný systémem periodických ramen - smuh je existenčně závislý na zachování přirozeného charakteru řeky a jejího záplavového režimu.

 

Vodopis [online]., citováno 2010-09-16. Dostupné z http://www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=571

 

Řeka Morava

Obr. 12: Řeka Morava (zdroj: www.picasaweb.google.com)

 

2.7. Klimatické poměry

Území CHKO Litovelské Pomoraví leží v mírném klimatickém pásu, charakteristickém mírnými zimami i léty. Ve srovnání s jinými regiony tohoto pásu má území poměrně málo srážek, protože jeho západní vrchovinné omezení zachycuje značné množství vláhy přinášené do oblasti převažujícím západním a severozápadním vzdušným prouděním.

Podle atlasu podnebí patří převážná část území do teplé klimatické oblasti T-2. Olomoucko-litovelská a lošticko-mohelnická část Litovelského Pomoraví je tedy oblastí poměrně suchou s průměrnými ročními srážkami kolem 600 mm. Srážkový úhrn ve vegetačním období je 350 - 400 mm, v zimním období pouze 200 - 300 mm. Nejméně srážek spadne v únoru, maximum v červenci. Málo vydatné srážky zimních měsíců se projevují nedostatkem vláhy i v měsících jarních. V extrémně suchém r°Ce 1947 tu spadlo jen 350 mm srážek. Oblast Třesínského prahu je na srážky poněkud bohatší, průměrné roční srážky se pohybují kolem 700 mm ( v r°Ce 1947 tu spadlo jen 450 mm).

Počet dnů se srážkami 0,1 mm a více je v úvalových částech území 130, směrem do pahorkatin roste na 160 - 170. Průměrný počet dnů s intenzivními srážkami nad 10 mm je 17 do roka. Z celkového počtu dnů se srážkami je v úvalu průměrně do roka 28 dnů se sněžením. Průměrné datum prvního dne se sněžením je 13.listopad, posledního 5.dubna. V úvalu je průměrná výška sněhové pokrývky 20 cm, ale mívá nesouvislé trvání, přerušované oblevami. Na Třesínském prahu se pohybuje mezi 30-35 cm.

Průměrná roční relativní vlhkost vzduchu se pohybuje kolem 76%, nejvyšší je v prosinci a nejnižší v květnu. Průměrný počet jasných dnů je 35 za rok, z čehož nejvyšší počet připadá na září. Průměrný počet zamračených dnů v r°Ce je 144.

Průměrný počet dnů s mlhou je 88, nejmlžnějším měsícem je listopad. Poměrně vysoký počet dnů s mlhou je podmíněn především polohou Hornomoravského úvalu a Mohelnické brázdy vůči okolním vrchovinám. Průměrný počet hodin slunečního svitu za rok se pohybuje okolo 1750 hodin za rok. Maximum slunečního svitu připadá na červenec (273 hodiny), minimum na prosinec (25 hodin).

Průměrná roční teplota úvalové části CHKO je 8-9 °C, minimálních teplot je dosahováno v lednu (-2 °C). V pahorkatině Třesínského prahu se průměrná roční teplota pohybuje mezi 7-8 °C. Prvním mrazivým dnem bývá 4. říjen, posledním 1. květen.

 

Klimatické poměry [online]., citováno 2010-09-16. Dostupné z http://www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=573

 

2.8. Flóra

Na území CHKO Litovelské Pomoraví můžeme rozlišit následující oblasti:

 

Lesní biotopy

V současné struktuře lesní vegetace se ve značné míře uplatňují porosty přirozeného charakteru, zejména lužní lesy, smíšené dubohabrové háje, lipové dubohabřiny a olšiny, které si dodnes udržely vesměs málo pozměněnou skladbu dřevin, takže právem patří - díky svému rozsahu, zachovalému charakteru i floristické a vegetační pestrosti - ke klenotům krajiny střední Moravy. Jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících rozmístění vegetace v daném území je reliéf. Utváření reliéfu modifikuje - vedle odtoku a průsaku srážkové vody, hloubky půdního profilu apod. - především klima a podmiňuje vznik různých lokálních klimatických rozdílů, např. inverzního fenoménu, který se projevuje zejména v předjaří a časném jaru na severní straně Třesína a v přilehlém úzkém údolí řeky Moravy. Dobře patrné jsou v této souvislosti expoziční rozdíly, zejména mezi severními a jižními svahy Třesína.

 

Lužní lesy a olšiny

Charakter lužních lesů je podmíněn vysokou hladinou podzemní vody a jarními záplavami. V pravidelně a dlouhodobě zaplavovaných místech, kam voda ukládá živinami bohaté sedimenty, najdeme tzv. měkký luh s jasany, stromovými i keřovými vrbami a také s topolem černým (Populus nigra), který je dnes vzácný díky nahrazování hybridními topoly. Tam, kde záplavy dosahují jen občas a slaběji, můžeme najít tzv. tvrdý luh s dubem letním, lípou, javory a jilmy. Výrazné je v luzích střídání jarních aspektů vegetace. Příchod jara předznamenávají koberce kvetoucích sněženek a bledulí, které vystřídají křivatce, dymnivky, plicníky, orseje, sasanky, prvosenky, zapalice a další. Po nich pak rozkvétá česnek medvědí (Allium ursinum) a nastupuje bujná vegetace letního aspektu s kopřivami, chmelem otáčivým a dalšími druhy, v jejichž podrostu je někdy skryta vzácná orchidej kruštík polabský (Epipactis albensis).

Olšiny najdeme v místech trvale podmáčených, která vyhovují kromě olše lepkavé (Alnus glutinosa) i dalším dřevinám jako je jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), krušina olšová (Frangula alnus) či střemcha obecná (Prunus padus). Na jaře v jejich podrostu vynikají žlutými květy blatouchy bahenní (Caltha palustris) a později i kosatce žluté (Iris pseudacorus), jinde nepřehlédneme narůžovělé květy žebratky bahenní (Hottonia palustris).

 

Lesy pahorkatin

Díky jejich zachovalosti v nich najdeme rozmanitá lesní společenstva s mnohými původními druhy rostlin i živočichů, které ve zdejší intenzivně zemědělsky využívané a jen málo lesnaté krajině můžeme vidět právě jen zde. Najdeme tu společenstva vápnomilných bučin, dubohabřin, habrových javořin, bikových, lipových a dokonce i teplomilných břekových doubrav s jeřábem břekem (Sorbus torminalis). Výjimečný je výskyt některých rostlinných druhů, které jsou zde na severní hranici svého rozšíření proti toku Moravy jako je bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), slézovník velkokvětý (Bismalva alcea) či kokořík vonný (Polygonatum odoratum). Vhodné podmínky pro růst teplomilnějších druhů rostlin jsou díky vápencovému podloží také na vrchu Třesín, kde můžeme najít např. čilimník nízký (Chamaecytisus supinus), hrachor černý (Lathyrus niger), či růži keltskou (Rosa gallica). Z lesních orchidejí můžeme v Pomoraví vidět např. okrotici bílou (Cephalanthera damasonium) a kruštík širolistý (Epipactis helleborine).

 

Nelesní biotopy

Společenstva rákosin, vysokých ostřic a vlhkých až čerstvě vlhkých luk jsou v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví výhradně omezena na oblast nivy, zatímco výše položená území říčních teras jsou přeměněna v ornou půdu. Jestliže v šedesátých letech bylo v nivě Moravy a jejich přítoků v území více než 1000 ha lučních porostů, z nichž část podmáčených, pak z těchto komplexů luk dříve se rozkládajících u Mohelnice, Moravičan, Mladče, Litovle, Štěpánova, Horky nad Moravou, Chomoutova a Řepčína se zachovala jen třetina rozlohy.

Páteř celého území tvoří tok řeky Moravy, která se svými bočními rameny vytváří v evropském měřítku ojedinělý typ krajiny tzv. "vnitrozemskou říční deltu". Podmínkou pro existenci cenných společenstev říčního toku a jeho břehů je zachování jeho přirozeného charakteru bez napřímení, břehových regulací a kamenných záhozů.

Nenahraditelnou součástí lužní krajiny jsou také různé doprovodné mokřadní biotopy, které se významně podílejí na °Chraně proti povodním, při kterých beze škod zachytí velké množství záplavové vody. Neméně důležité jsou však také pro život velkého množství rostlinných a živočišných druhů.

 

Nivní louky

Jsou nejen stanovištěm vzácných druhů rostlin a živočichů, ale i protierozním, vodo°Chranným a protipovodňovým prvkem v nivě. Luční porosty sousedící s lužním lesem nebo břehovými porosty toků zpestřují na mnoha místech malebnou krajinu. Do současné podoby by se nevyvinuly bez dlouhodobého zemědělského hospodaření - bez něho by opět zarostly lesem, jímž původně byly. Louky se v nivě rozkládaly na většině pl°Ch, kam dosáhly jarní záplavy, mnohé z nich však byly odvodněny a přeměněny na ornou půdu, jiné se staly díky intenzifikaci spíše "polem trávy".

Na zachovalých tradičních loukách najdeme zajímavé druhy rostlin, jejichž přítomnost je někdy závislá i na malých rozdílech ve vlhkosti. Mezi významné druhy vlhkých luk patří pryšec kosmatý (Tithymalus villosus), velmi vzácný hrachor bahenní (Lathyrus palustris), violka slatinná (Viola stagnina), kosatec sibiřský (Iris sibirica) nebo nenápadná mrkvovitá jarva žilnatá (Cnidium dubium).

 

Řeka a její břehy

Řeka je zde z velké části neregulovaná, a proto můžeme vidět ukázky přirozeného koryta se spadanými stromy, s meandry v různém stupni vývoje a se štěrkopískovými náplavy a ostrůvky. Členitost říčního koryta výrazně zvyšuje samočistící schopnost řeky a je také podmínkou pro existenci mnoha druhů živočichů a rostlin, které v řekách regulovaných už nepotkáme. Na vodní prostředí pak plynule navazuje typická pobřežní vegetace s chrasticí rákosovitou (Phalaris arundinacea) či ostřicí banátskou (Carex buekii) a kromě mnoha dalších např. s vzácnější nadmuticí bobulnatou (Cucubalus baccifer) či barborkou přitiskou (Barbarea stricta).

 

Stojaté vody a mokřady

Rozmanité podmínky - různá výška vodního sloupce, intenzita oslunění a množství živin - vyhovují široké škále různých druhů typických mokřadních rostlin. Volně při hladině se vznáší např. bublinatka jižní (Utricularia australis) či různé druhy rdestů (Potamogeton sp. div.), z bahnitého dna mělkých tůní vyrůstá šípatka střelolistá (Sagittaria sagittifolia), na osluněných místech s kolísající vodní hladinou roste šmel okoličnatý (Butomus umbellatus) a v okrajových rákosinách nebo ostřicích vzácně najdeme bazanovec kytkokvětý (Namburghia thyrsiflora) nebo i pryskyřník velký (Ranunculus lingua).

 

Flóra [online]., citováno 2010-09-16. Dostupné z http://www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=574

 

2.9. Fauna

Fauna CHKO Litovelské Pomoraví patří především k typickým zástupcům společenstev řek, jezer, periodických a stálých tůní, litorálu, mokrých luk a především lužních lesů. V západní a severní části CHKO (tj. oblast Doubravy a Třesína) nalezneme zástupce společenstev sušších doubrav. Výrazný vliv na faunu má okolní intenzivně obhospodařovaná zemědělská krajina. Projevuje se především invazí řady stepních a lesostepních prvků, které se šíří s odlesňováním a vysušováním nivy i do původních, přirozených lesních společenstev. Velký vliv na složení fauny má i nitrifikace a intoxikace v zemědělství používanými látkami, a znečištění vod.

 

Nejdůležitějšími skupinami živočichů v CHKO Litovelské Pomoraví jsou:

 

Bezobratlí

Vysoká druhová pestrost bezobratlých je dána především vysokou produktivitou ekosystému říční nivy. Z hlediska °Chrany společenstev a genofondu lze CHKO Litovelské Pomoraví hodnotit jako jednu z nejvýznamnějších lokalit ve střední Evropě pro zachování společenstev periodických tůní.

Vedle řady dalších druhů se zde na mnoha lokalitách dosud vyskytují vzácní korýši, mj. žábronožka sněžní (Siphonophanes Gruzii), listonoh jarní (Lepidurus apus), perloočky (Alonopsis ambigua) a (Alona protzi), škeblovka (Lynceus brachyurus) a další.

 

Denní motýli

Skupina denních motýlů (Rhopal°Cera) tvoří faunistickou složku značně citlivou na jakékoliv změny přírodního prostředí, o čemž svědčí výrazný kvalitativní i kvantitativní úbytek ve hmyzích společenstvech v posledních desetiletích. Jde převážně o druhy v terénu nápadné a snadno identifikovatelné, takže mohou sloužit jako bioindikačně významná modelová skupina hmyzu. Fauna denních motýlů Litovelského Pomoraví nebyla zatím souborně zpracována a zřejmě ani dostatečně prozkoumána. Z °Chranářsky a a bioindikačně nejvýznamnější kategorie tzv. ohrožených druhů bylo na území Litovelského Pomoraví zjištěno 18 druhů, pozornost si zaslouží zejména bohatá populace v Čechách již prakticky vyhynulého jasoně dymnivkového, vyskytujícího se v okolí Nových Zámků.

 

Brouci

Problematice výzkumu řádu brouků (Coleoptera) žijících na území CHKO LP také nebyla dosud věnována náležitá pozornost. Zatím byl na celé řadě lokalit proveden pouze orientační průzkum. Nejvíce pozornosti bylo zatím věnováno výskytu střevlíkovitých (Carabidae ). V lesních bitopech bylo dosud zjištěno 148 druhů (tj. 32% druhů střevlíkovitých z celé Moravy .

 

Ryby

Historicky je řeka Morava v úseku dnešní CHKO z hlediska zarybnění jedním z nejbohatších toků ve střední Evropě. Historicky bylo v řece Moravě zaznamenáno 60 druhů ryb a kruhoústých, v současnosti zde žije asi 35 druhů ryb. Četné tůně, slepá ramena a rychle proudící úseky vytvořily dobré podmínky pro rozvoj rybích společenstev od cejnového přes parmové, po doznívání lipanového a pstruhového pásma.

 

Obojživelníci a plazi

V CHKO byly dosud zjištěny tyto druhy obojživelníků a plazů:

Blatnice skvrnitá (Pelobates funus) - kriticky ohrožený druh, momentálně pouze z dvou lokalit. Vzhledem k ekologickému významu druhu je nutno zjistit skutečné rozšíření v CHKO, další lokality lze předpokládat. Vodní skokani (Rana esculenta synklepton)- v Litovelském Pomoraví se vyskytuje skokan skřehotavý (Rana ridibunda) a skokan zelený (Rana kl. Esculenta), kteří tvoří smíšené populace. Vzhledem k vysoké genetické hodnotě každé populace je těmto skokanům třeba věnovat zvýšenou pozornost. Skokan hnědý (Rana temporaria) - jedna z nejhojnějších žab v CHKO, v lužních lesích dominuje nad ostatními zemními skokany. Skokan štíhlý (Rana dalmatina) -celkové rozšíření druhu v CHKO je neznámé. Místy je hojný a početně převažuje nad skokanem hnědým a to zejména v oblasti Doubravy či nezalesněného území CHKO. Skokan ostronosý (Rana arvalis) - v současné době je nezvěstný, v minulosti byl hlášen z okolí Střeně (Opatrný) a z Kačení louky. Rosnička zelená (Hyla arborea) - lokálně rozšířená na některých místech CHKO, pravděpodobně nejhojněji v okolí Kačení louky. Kuňka obecná (Bombina bombina) o celkovém rozšíření v CHKO chybí informace, místy dosud hojná. Ropucha obecná (Bufo bufo)- velmi hojná, ale přesnější místa reprodukce neznámá. Ropucha zelená (Bufo viridis) - hojná především v okolí vesnic. Čolek velký (Triturus cristatus) - kriticky ohrožený druh, je znám pouze ze dvou lokalit a zasluhuje zvýšenou °Chranu. Čolek horský (Triturus alpestris) - velmi vzácný, v minulosti zjištěn v okolí Kačení louky. Čolek obecný (Triturus vulgarit) - hojný, ale celkové rozšíření není známo. Ještěrka obecná (Lacerta agilis) - řídce se vyskytuje v okolí Olomouce, z dalších míst chybí informace. Ještěrka živorodá (Lacerta vivipara) - celkem hojně se vyskytuje v lužních lesích v okolí Střeně, dále na Planých loučkách a na Kačení louce. Slepýš křehký (Angguis fragilis) - k dispozici je pouze několik záznamů z různých míst CHKO. Užovka obojková (Natrix natrix) - hojná především kolem různých stojatých vod po celém území CHKO.

 

Skokani hnědí

Obr. 13: Skokani hnědí (zdroj: www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz)

 

Ptáci

Ptáci jsou vedle ryb nejlépe prozkoumanou skupinou obratlovců v CHKO, podobně jako jiná relativně zachovalá mokřadní území je bohaté na avifaunu. K velké druhové pestrosti přispívá i rozčlenění oblasti na několik podmínkami odlišných biotopů.

V lesích bylo zjištěno celkem 48 pravidelně či nepravidelně hnízdících druhů, při čemž typicky lesních druhů je asi čtyřicet. K typickým ptačím druhům lužních lesů Litovelského Pomoraví patří: šoupálek krátkoprstý, lejsek bělokrký, pěnkava obecná, sýkora modřinka, sýkora koňadra, budníček menší, brhlík lesní, pěnice černohlavá. Z těch vzácnějších druhů lze uvést čápa černého, včelojeda lesního, jestřába lesního, šířícího se krkavce velkého, a datla černého. V posledních letech zde hnízdí i vzácný luňák červený.

Tok řeky Moravy, jejích ramen a přítoků se výrazně podílí na diverzifikaci ptačího společenstva. Na vodní toky je vázána celá řada ohrožených a chráněných druhů ptáků. Mezi charakteristické druhy patří: rákosník zpěvný, písík obecný, ledňáček říční, čírka obecná, kachna divoká, slípka zelenonohá, kulík říční, cvrčilka říční, konipas bílý a horský, moudivláček lužní, břehule říční. Na náplavech řeky Moravy pravidelně hnízdí pisík obecný a kulík říční.

 

Savci

Ze  savců je třeba uvést skupinu letounů (Chiroptera) pro kterou jsou vhodné podmínky vytvořeny v prostoru Třesína. V Mladečských jeskyních a v Podkově byli dosud zjištěny tyto druhy: Barbastella barbastellus- netopýr černý, Eptesicus serotinus- netopýr večerní, Myotis bechsteini- netopýr velkouchý, M. emarginatus- netopýr brvitý, M. myotis- netopýr velký, M.daubentoni- netopýr vodní, Plecotus auritus- netopýr ušatý, Rhinolopus hipposideros- vrápenec malý.

Významnými druhy lovné spárkaté zvěře se v Litovelském Pomoraví přirozeně vyskytuje srnec obecný a prase divoké. V oblasti Doubravy je hojný introdukovaný daněk skvrnitý. Významným zásahem do živočišných společenstev Litovelského Pomoraví bylo vysazení bobra evropského, Castor fiber vistulanus (východoevropský podruh).

 

Fauna [online]., citováno 2010-09-16. Dostupné z http://www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=575

 

Bobr evropský

Obr. 14: Bobr evropský (zdroj: www.litovelskepomoravi.°Chranaprirody.cz)