Geomorfologie Olomouckého kraje 

[Zpět]

Na území Olomouckého kraje se nachází následující geomorfologické jednotky nebo jejich části:

Geomorfologická provincie

Česká Vysočina

Geomorfologická subprovincie

Krkonošsko-jesenická (Sudetská subprovincie)

Geomorfologická oblast

Jesenická (Východosudetská) oblast

Geomorfologický celek

Zábřežská vrchovina

 

Mohelnická brázda

 

Hanušovická vrchovina

 

Rychlebské hory

 

Zlatohorská vrchovina

 

Hrubý Jeseník

 

Nízký Jeseník

Geomorfologická oblast

Krkonošsko-jesenické (Sudetské) podhůří

Geomorfologický celek

Vidnavská nížina

 

Žulovská pahorkatina

Geomorfologická provincie

Západní Karpaty

Geomorfologická subprovincie

Vněkarpatské sníženiny

Geomorfologická oblast

Západní Vněkarpatské sníženiny

Geomorfologický celek

Hornomoravský úval

 

Moravská brána

Geomorfologická subprovincie

Vnější Západní Karpaty

Geomorfologická oblast

Západobeskydské podhůří

Geomorfologický celek

Podbeskydská pahorkatina

(Pozn.: Uvedené jednotky na všech úrovních se často dělí na více částí, v tomto přehledu však uvádíme pouze ty, které se nachází na území Olomouckého kraje.

 

1. Česká Vysočina

1.1. Krkonošsko-jesenická (Sudetská subprovincie)

1.1.1. Jesenická (Východosudetská) oblast

1.1.1.1. Zábřežská vrchovina

Zábřežská vrchovina tvoří pruh vrchovin, který se rozkládá na jih od bušínské poruchy mezi Boskovickou brázdou a Hornomoravským úvalem, až k údolí Romže. Skládá se z vrchoviny Drozdovské, Mírovské a Bouzovské, které navzájem oddělují hluboká průlomová údolí Moravské Sázavy a Třebůvky.

Na hranici Olomouckého a Pardubického kraje leží Drozdovská vrchovina, jejíž povrch dosahuje průměrné nadmořské výšky 600 m n. m.. Je tvořena širokými hřbety s většími plošinami, nad něž vystupují dosti výrazné osamělé kopce. Západní část je rozřezána hlubokými údolími vodních toků, východní část je méně rozčleněná a snižuje se stupňovitě do zábřežské sníženiny Hornomoravského úvalu.

Průměrná výška Mírovské vrchoviny je 550 m n. m. Reliéf tvoří široké hřbety rozřezané asymetrickými údolími Bušínského potoka, Mírovky a jejich přítoků. Nad ploché hřbety vystupují izolované kopce. K západu se povrch vrchoviny sklání plynule do Moravskotřebovské kotliny, která již leží v Pardubickém kraji, na východní straně přechází dlouhými svahy do Hornomoravského úvalu a k jihu klesá do údolí Třebůvky. Převážnou část Mírovské vrchoviny tvoří proterozoické horniny mírovského krystalinika, synklinálně uložené na zábřežském krystaliniku. Tuto stavbu kryje na západ ukloněná tabule křídových hornin. Nižší části vrchoviny pokrývají zbytky miocénních sedimentů. Povrch křídy i krystalinika je zarovnán v jedné úrovni. Linie vsetínského nasunutí se projevuje geomorfologicky tím, že na jihovýchodě od ní se rozkládá nižší část povrchu sklánějícího se k Moravě a Třebůvce

Bouzovská vrchovina je na všech stranách výrazně omezena. Na severu údolím Třebůvky, na západě Jevíčskou kotlinou Boskovické brázdy (Jihomoravský kraj), na jihozápadě výraznou tektonickou linií Chornice – Čechy pod Kosířem, kterou sledují Nectava a Romže s opačným spádem. Na jihovýchodě a východě hraničí s Hornomoravským úvalem. Reliéf vrchoviny zaujímá výšky mezi 300 – 600 m n. m. Nejvyšší je na severozápadě a k jihovýchodu se postupně snižuje. K jihovýchodu vybíhá Bouzovská vrchovina do Hornomoravského úvalu hrástí Kosíře až téměř k Prostějovu. Podobný výběžek na severovýchodě tvoří izolovaný hřbet Rampachu a Třesína. Severozápadní část Bouzovské vrchoviny je budována komplexem fylitů a svinsko-vanovským krystalinikem. Jsou do nich vkleslé cenomanské a turonské horniny. Jihovýchodní část budují spodnokarbonské břidlice a droby s pruhem jesenecko-mladečského devonu, vyvinutého převážně ve vápencové facii. V okrajových částech vrchoviny jsou spodnotortonské a pliocenní sedimenty a mocné polohy mladopleistocenních spraší.

Zábřežskou vrchovinu vymezily starší i mladší tektonické pohyby v Boskovické brázdě a v Hornomoravském úvalu, přičemž staré zlomy oživovaly ještě ve svrchním pliocénu a kvartéru. Tyto pohyby způsobily velké změny v půdorysu říční sítě, která představuje složitý systém předtortonských údolí doplněný údolími mladšími. K částečnému přemodelování starého reliéfu došlo ještě v pleistocénu v periglaciálních podmínkách. Na východních svazích jsou uloženy mocné vrstvy mladopleistocénních spraší s nevýraznými fosilními půdními horizonty porušenými periglaciálními procesy. V těchto místech spraše zcela zakrývají tvary skalních svahů a nachází se zde četné strže.

Pruh vápenců jesenecko-mladečského devonu je silně zkrasovatělý. Pro malý rozsah izolovaných vápencových výskytů se zachovaly jen malé zbytky strých krasových plošin. Vápence tvoří krátké hřbety a vrcholy se skalnatými svahy a vrcholnými plošinami (např. Třesín 343 m n. m.) se spodnotortonskou výplní korozních kapes. Část fosilního krasového reliéfu s kužely je na severovýchodě přikryta pliocénními a kvartérními sedimenty. Zkrasovění sahá až do značných hloubek. Vzniklo několik jeskynních úrovní. Nejstarší jsou předtortonského stáří a místy se z nich zachovaly pouze jeskynní trosky (Průchodice). Různé výškové polohy izolovaných výskytů vápenců jsou spolu s krasovým procesem příčinou četných krasových pirátství (např. Javoříčka – Morava), odehrávajících se většinou na tektonických liniích. Typická pro tuto krasovou oblast jsou proto vysoko položená slepá údolí.

 

(Demek, J. a kol.: Geomorfologie Českých zemí, Praha 1965, s. 125.)

 

Obr. 1: Zábřežská vrchovina (zdroj: www.jakubchrudina.eu)

Zábřežská vrchovina

 

1.1.1.2 Mohelnická brázda

Území Mohelnické brázdy se nachází na hranici obou geomorfologických provincií, které se nachází na území České republiky. Je tvořena 3-6 km širokou příkopovitou depresí táhnoucí se od severu, kde navazuje na Hanušovickou vrchovinu a jejíž hranici tvoří spojnice mezi Chromčí, Bludovem a Sudkovem, a pokračující JV směrem podél Zábřeha, Lukavice, Třeštiny a Mohelnice až na její J hranici tvořící tzv. Třesínský práh u Mladče západně od Litovle, který představuje strukturní i morfologickou přepážku mezi Hornomoravským úvalem a Mohelnickou brázdou

Osou Mohelnické brázdy je stejně jako v případě Hornomoravského úvalu řeka Morava, jeíž východní břeh lemuje (a v Hornomoravském úvalu pokračuje) Středomoravská niva. Zbývající část základní deprese Mohelnické brázdy vyplňuje mírně zvlněná pahorkatina na málo odolných mladotřetihorních a kvartérních sedimentech o výškách 250-280 m.n.m. V západním směru hraničí se Zábřežskou vrchovinou, ve východním s Úsovskou vrchovinou a Hornomoravským úvalem.

Na území Mohelnické brázdy se střídala období horotvorných pohybů (předvariská, variská, alpínská) se sedimentacemi. Tektonické pohyby neustaly dosud a jsou kromě jiného i příčinou složitého větvení, meandrování a překládání koryt Moravy i jejích přítoků.

Základním geologickým rysem území je jeho kerná stavba, vyznačující se diferencovanými pohyby jednotlivých ker, oddělených zlomy. Podkladem Mohelnické brázdy jsou horniny předdevonského krystalinika, které pokračují daleko k V pod karpatskou horskou soustavu. Na těchto horninách spočívá komplex devonských hornin, usazených v geosynklinále, kterou tehdy vyzdvižená kra Hornomoravského úvalu dělila jako práh do dvou dílčích pánví - drahanské a jesenické. V nich, nejdále od pevniny, se ve značné mocnosti usadily pelitické vrstvy, do nichž při podmořském vulkanismu pronikly vyvřeliny. Tyto spodno-střednodevonské horniny budují Úsovskou vrchovinu, SV část Třesínského prahu a Nízký Jeseník. V Devonu se nejprve usadily středozrnné až hrubozrnné křemence a slepence a pak v jejich nadloží vápence a vápnité břidlice s vložkami lyditů. Spodnokarbonské horniny vystupují ze sedimentárních pokryvů v Mohelnické brázdě v jižním okolí Mitrovic.

Po ústupu kulmského moře se stalo území souší. Koncem miocénu a v pliocénu postihly území Hornomoravského úvalu, Třesínského prahu a Mohelnické brázdy nové kerné poklesy podél starých sudetských zlomů, které vyvolaly intenzivní sedimentaci pestrého souvrství, dosahujícího místy mocnosti 200-250 m. Území MB bylo propojeno s Hornomoravským úvalem přes Třesínský práh údolím Moravy a sníženinou mezi Moravičanami a Střelicemi. Nejdůležitějším zlomem v MB je zlom probíhající v nivě Moravy a oddělující méně pokleslou kru levobřežní oblasti mezi Třeštinou a Mitrovicemi od hluboko pokleslé pravobřežní kry mezi Mohelnicí, Lošticemi a Řimicemi. Mohelnickou brázdu postihly podobné kerné poklesy na rozhraní pliocénu a pleistocénu, jako Hornomoravský úval, takže i toto území mělo podobný geomorfologický vývoj. Tektonické pohyby ve spodním miocénu, způsobily rychlé a velké prohloubení údolní sítě a tím i krasovění rozřezaných devonských vápenců v nižších úrovních

 

Obr. 2: Mladečské jeskyně (zdroj: http://regiony.ic.cz)

Mladečské jeskyně

 

1.1.1.3 Hanušovická vrchovina

Hanušovická vrchovina (dříve spolu s Mohelnickou brázdou a Zábřežskou vrchovinou Jižní podhůří Hrubého Jeseníku)se nachází při západním úpatí Hrubého Jeseníku, převážně na území Olomouckém kraji, menší částí leží v kraji Pardubickém. Střední nadmořská výška vrchoviny je 527 m, nejvyšším bodem je Jeřáb (1003 m n.m.) nacházející se v Jeřábské vrchovině.

Vrchovina je složena hlavně z krystalických břidlic a zvrásněných prvohorních usazenin, ve sníženinách neogenní a kvartérní sedimenty. Reliéf je hluboko rozčleněn zaříznutými údolími vodních toků. Typickým znakem reliéfu jsou široce zaoblené hřbety. Jižní část mezi Šumperkem a Hanušovicemi je členitější než severní a tvoří ji krátké hřbety a izolované kopce oddělené hlubokými sníženinami. Údolní svahy jsou často skalnaté, s četnými mrazovými sruby. Pohořím prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Taktéž na vrcholech a na hřbetech jsou časté skalní útvary. Převážně se jedná o izolované skály, skalní hradby a mrazové sruby.

 

Obr. 3: Hanušovická vrchovina – Jeřáb (zdroj: www.tisicovky.cz)

Hanušovická vrchovina - Jeřáb

 

1.1.1.4. Rychlebské hory

Rychlebské hory jsou středohorské pásmo, které se rozkládá v severozápadní části Olomouckého kraje, na hranici s Polskem. Nejvyšším vrcholem je Smrk s nadmořskou výškou 1125 m n. m.. Jižní hranice pohoří probíhá od Kladského sedla (816 m n.m.) přes Rašovské sedlo do údolí Bělé. Omezení na severovýchodě je tvořeno stupňovitým svahem, kterým pohoří spadá k Žulovské pahorkatině a Javornicko-vidnavské nížině. Část pohoří ležící na území České republiky je tvořena dvěma hřbety oddělenými sedlem Na pomezí (576 m n. m.). Hlavní hřbet je protažený ve směru SSZ – JJV. Kolmo k němu probíhá nižší studniční hřbet. Ve střední části hřbetů se nacházejí plošiny, nejrozsáhlejší jsou v jižní, nejméně rozčleněné části, ve výškách kolem 100 m n. m. Směrem k severu jejich výška klesá až na 700 m n. m. Tato část je více rozčleněna hlubokými údolími vodních toků s prudkými svahy a rozdělena širokými sedla, která jsou vázána na méně odolné horniny.

Vývoj povrchových tvarů lze sledovat od paleogénu, kdy území tvořil plochý povrch, nad kterým místy čněly ostrovní hory. Na počátku miocénu byl tento povrch rozdělen pohybem podél okrajového sudetského zlomu na dvě kry. Kra Rychlebských hor byla následně zdvižena o několik set metrů. Výzdvihem pohoří byla oživena erozní činnost vodních toků, které vytvořily do zarovnaného povrchu hluboké zářezy.

Na vývoj povrchových tvarů měl však stěžejní vliv pevninský ledovec. Periglaciálními pochody vznikly na svazích a vrcholových částech kryoplanační plošiny a skupiny izolovaných skal. V místech vyústění hlubokých údolí do nižšího terénu jsou dobře vyvinuty náplavové kužely, největší z nich se nacházejí u Bílé vody a Bílého potoka.

Na vápencích série Branné vznikly v sedle Na Pomezí (576 m n. m.) a v okolí obce Vápenná krasové jevy. Nejznámější jsou jeskyně Na Pomezí, které jsou z velké části veřejně přístupné.

 

(Demek, J. a kol.: Geomorfologie Českých zemí, Praha 1965, s. 117.)

 

Obr. 4: Rychlebské hory (zdroj: www.quido.cz)

Rychlebské hory

 

1.1.1.5. Zlatohorská vrchovina

Zlatohorská vrchovina je území nižšího reliéfu na severovýchodě Olomouckého kraje (částečně zasahuje i do kraje Moravskoslezského. Tvoří je vrchovina, která zasahuje mezi hřbet Rychlebských hor a severní okraj Hrubého Jeseníku. V okolí Mikulovic je vrchovina budována krystalickými horninami keprnickodesenské klenby s velkými výskyty vápenců. Na skalním podloží jsou četné zbytky fosilního lateritického pokryvu, v okolí Mikulovic také neogenní sedimenty, které sem zasahují ze Slezské nížiny, a glacigenní sedimenty halštrovského a sálského zalednění.

Vrchovinu tvoří široké zaoblené hřbety, nad něž vyčnívají kupovité vrchy. Celkový sklon reliéfu je k východu a jihovýchodu. Měkké rysy reliéfu jsou podmíněny mocným pokryvem glacigenních sedimentů, z nichž vyčnívají různě vysoké kopce periglaciálního povrchu. Nižší elevace byly přemodelovány ledovcem v typické oblíky, vyšší vyčnívaly nad masu ledu a jejich vrcholy byly přemodelovány periglaciálními procesy v izolované skály.

 

(Demek, J. a kol.: Geomorfologie Českých zemí, Praha 1965, s. 123.)

 

Obr. 5: Zlatohorská vrchovina (zdroj: www.treking.cz)

Zlatohorská vrchovina

 

1.1.1.6. Hrubý Jeseník

Za linií probíhající od Branné přes Ramzovské sedlo, Dolní Lipovou, Jeseník, a Písečnou navazuje na Rychlebské hory Hrubý Jeseník, který výrazně vystupuje nad okolní reliéf. Území Hrubého Jeseníku má horský ráz s úzkými rozvodními částmi terénu, hluboce zařezanými údolími, jejich ž hloubka často převyšuje 300 m, a s vysokými, přímočaře probíhajícími svahy. Horský ráz reliéfu dokreslují široká, ale zároveň značně hluboká sedla a velké spády řek a potoků. Největších nadmořských výšek dosahuje Hrubý Jeseník ve své střední části – Pradědsko-keprnické oblasti. Zde se nachází Praděd (1492 m n. m. – nejvyšší hora Hrubého Jeseníku, resp. celé Moravy, tzn. i Olomouckého kraje), Vysoká Hole (1464 m n. m.), Keprník (1423 m n. m.) a Mravenečník (1342 m n. m. – ne jeho vrcholu se dnes nachází přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně). Jižně od Klepáčova, severozápadně od Heřmanovic a v okolí Rejvízu je povrch terénu podstatně nižší a jeho výška nepřesahuje 980 m n. m. Výškové rozdíly mezi povrchem jednotlivých částí popisované oblasti jsou tedy na krátkou vzdálenost velké. V okolí Vrbna pod Pradědem a jižně od Jeseníku se vyskytují kotliny. V devonských vápencích Hrubého Jeseníku jsou známé četné drobnější krasové jevy.

Na rozvodí vodních toků nacházíme v popisované oblasti kromě hřbetů a sedel sečné plošiny, které představují jednak zbytky původně jednotného paleogenního zarovnaného povrchu, jednak kryoplanační plošiny, vytvořené v periglaciálních podmínkách pleistocénu. Paleogenní zarovnaný povrch byl tektonickými silami vyzvednut a rozlámán na kry, jež zaujaly různou výškovou polohu. Nejvýraznější jsou zlomové svahy směru SZ – JV (např. bělský a klepáčovský zlom).

Zvedání Hrubého Jeseníku (počátek zřejmě ve svrchním oligocénu) způsobilo silné oživení erozní činnosti vodních toků a vznik dnešních hlubokých údolí. Údolí potoků sledují tektonické linie, pruhy méně odolných hornin a spádové poměry území. Mají tvar více nebo méně rozevřeného písmene V s příkrými svahy. Na úpatí svahů svahů se nachází výrazné haldy. Údolí začínají velmi často náhle, mají tvar karovitých uzávěrů, vzniklých v periglaciálních podmínkách pleistocénu. V důsledku protnutí údolních svahů došlo na mnohých místech ke snížení meziúdolních částí terénu a ke vzniku plochách rozvodních hřbetů, které nelze považovat za součásti starotřetihorního reliéfu. Vlivem místních poměrů, méně odolných hornin a periglaciální modelace mají tyto hřbety, které vznikaly již před plesistocenénem (zejména v pliocénu), stupňovitý charakter.

Na vznik dnešního reliéfu Hrubého Jeseníku měly velký význam exogenní a endogenní procesy v mladších třetihorách. Protože se zde velmi silně uplatňují neogenní tektonické pohyby, které způsobily rozčlenění území v řadu ker, je Hrubý Jeseník považován za kerné pohoří.

V chladných obdobích pleistocénu se při vývoji reliéfu velmi silně projevily periglaciální procesy. K typickým tvarům vzniklým těmito procesy patří kromě kryoplanačních plošin a karovitých uzávěrů údolí především mrazové sruby a izolované skály, které se vyskytují jak na rozvodních částech terénu, tak i na svazích. Tyto tvary, při jejichž úpatí se často nacházejí kryoplanační plošiny, jsou v různých stádiích svého vývoje. Velmi rozšířená jsou balvanová moře, balvanové proudy a při úpatí svahů k nahromadění materiálu, který nebyly vodní toky schopny odnášet (např. při úpatí pravého údolního svahu Bílé Opavy v Karlově Studánce).

Při severním úpatí Hrubého Jeseníku se nachází sedimenty kontinentálního zalednění, které zasahují i na jeho svahy.

 

(Demek, J. a kol.: Geomorfologie Českých zemí, Praha 1965, s. 120.)

 

Obr. 6: Hrubý Jeseník – Praděd (zdroj: www.fotozletadla.cz)

Hrubý Jeseník - Praděd

 

1.1.1.7. Nízký Jeseník

Východně od Hrubého Jeseníku a jeho severního podhůří, za linií probíhající zhruba od Dolní Libiny na Bedřichov, Starou Ves, Horní Václavov, Novou Rudnou, Světlou, Karlovice, Jelení, Hynčice a Město Albrechtice, leží rozsáhlá geomorfologická jednotka – Nízký Jeseník, budovaná převážně kulmskými drobami. Nízký Jeseník se rozkládá nejen na území Olomouckého kraje, ale převážně na území kraje Moravskoslezského. Nejdetailněji bude tedy popsána jižní část (Oderské vrchy), ležící v Olomouckém kraji.

Od okolního území je Nízký Jeseník omezen většinou výraznými, příkrými a přímočaře probíhajícími svahy, často zlomového původu. Na jihozápadě je omezen od Hornomoravského úvalu výrazným zlomovým svahem. Nejvýraznější je u obce Paseka, nejméně výrazný je nedaleko od Olomouce v místě Tršického stupně. Při úpatí jihozápadního svahu se vyskytují tři pokleslé kry (Plinkoutský stupeň, Řídečský stupeň a Tršický stupeň). Tršický stupeň je od okolní části Nízkého Jeseníku, tvořené Oderskými vrchy, oddělen výrazným zlomovým svahem, který probíhá od obce Hlubocký na Dolní Újezd. Na jihovýchodě hraniční Nízký Jeseník s Moravskou bránou zlomovým svahem, který je velmi výrazný v úseku od Dolního Újezda po obec Kletné (jižně od Fulneku, Moravskoslezský kraj). Na severu je pak Nízký Jeseník ohraničen zlomovým svahem od Oderské nížiny (Moravskoslezský kraj).

Nízký Jeseník je vrchovinou dosahující největší výšky ve své západní části (Slunečná 800 m n. m.), nejnižší v oblasti Plinkoutského, Řídečského a Tršického stupně (okolo 320 m n. m.). Celkově se povrch terénu sklání od západu k východu. Základní rysy reliéfu jsou dány plošinami a široce zahloubenými, často asymetrickými údolími, přímočaře probíhajícími svahy a kotlinami. Ve východní části Nízkého Jeseníku je povrch velmi plochý, s četnými a rozsáhlými plošinami na rozvodí vodních toků. Okrajové části území jsou rozřezány hlubokými údolími, která na větších tocích zasahují od okrajových svahů daleko do Nitra Nízkého Jeseníku.

Z okolí obce Sovinec na hranici Olomouckého a Moravskoslezského kraje jsou známé krasové jevy, které jsou vyvinuté v devonských písčitých vápencích a na Tráckém stupni v devonských vápencích a kvartérních travertinech. Na rozvodí vodních toků nacházíme v Nízkém Jeseníku kromě hřbetů velmi výrazné plošiny, které tvoří zarovnaný povrch, který vznikl v subaerických podmínkách. Plošiny jsou vzájemně odděleny údolními sedly a svahy.

Při vývoji zarovnaného povrchu působily po dlouhé období geomorfologické procesy, jejichž druh a intenzita se v závislosti na klimatických změnách a tektonických pohybech měnila. Spodnotortonské moře odstranilo velkou část hlubokých fosilních zvětralin ze zarovnaného povrchu a dočasně jej pohřbilo svými sedimenty, ale stupňovité abrazní terasy nevytvořilo. Pouze v úzkém pruhu při styku s Moravskou bránou a na Tršickém stupni mohla abraze během první fáze spodnotortonské transgrese účinněji zasáhnout skalní podloží fosilních zvětralin. Při regresi abradovalo moře především ve svých vlastních uloženinách, po ústupu, který byl vyvolán zdvihem nízkého Jeseníku, doprovázeném diferenciálními pohyby ker, pokračovalo zvětrávání a odnos zvětralin. Velikost tohoto odnosu, který na plošinách vyvrcholil ve svrchním pliocénu, byla v závislosti na geomorfologických poměrech a hloubce bazální zvětrávací plochy značně různá, což vedlo ke vzniku rozsáhlé stupňovitosti plošin v místech, kde mezi plošinami nejsou zlomy. Lze tedy říci, že pliocénní rozrušování starého zarovnaného povrchu dosáhlo velkých rozměrů a vtisklo mu jeho dnešní rysy. Významným činitelem na všech plošinách byl taktéž vítr, jehož působením byly odnášeny jemné částice zvětralin.

Do zarovnaného povrchu jsou zahloubena údolí vodních toků. Údolí mají v příčném profilu v dvojí tvar. Jsou to jednak široce rozevřená údolí s více nebo méně skloněnými svahy, jednak hluboké zářezy ve tvaru písmene V nebo tvaru neckovitého (např. v jihovýchodní části).

V úzkém pruhu podél severního a východního okraje v místě styku s oderskou částí Moravské brány (Moravskoslezský kraj) nacházíme v Nízkém Jeseníku denudační zbytky sedimentů kontinentálního zalednění. Tyto sedimenty vyplňovaly ve větších mocnostech zejména údolí potoků.

Základní rysy reliéfu Nízkého Jeseníku vznikly tedy v neogénu, periglaciální procesy v chladných obdobích pleistocénu vedly k modelaci neogenních makrotvarů a ke vzniku některých typických forem periglaciálního geomorfologického cyklu.

 

(Demek, J. a kol.: Geomorfologie Českých zemí, Praha 1965, s. 127.)

 

Obr. 7: Nízký Jeseník (zdroj: http://regiony.ic.cz)

Nízký Jeseník

 

1.1.2. Krkonošsko-Jesenické podhůří

1.1.2.1. Vidnavská nížina

Vidnavská nížina tvoří severozápadní výběžek Olomouckého kraje (na hranici s Polskem). Její rovinatý povrch je ovlivněn především působením pevninského ledovce.  Nejprve došlo k rozrušení terénu, následně k zarovnání ledovcovými sedimenty. V oblasti Kobylé, Velké a Malé Kraše se vyskytují četné hrance a další větrem opracované kameny. Je to pozůstatek ledových dob, kdy povrch terénu nebyl kryt rostlinstvem a vítr volně převíval částice písku. Naleziště hranců v okolí Velké Kraše u Vidnavy patří k nejvýznamnějším v ČR

Pozůstatkem zalednění jsou dále až 50 metrů mocné uloženiny - štěrky, písky a souvkové hlíny. V nich je možno nají tzv. bludné balvany - souvky, až ze Skandinávie a Baltského moře (žuly, porfyry, pazourky apod.). Některé bludné balvany dosahují značné velikosti, největší z nich měří přes dva metry. Z dalších čtvrtohorních usazenin jsou nejrozšířenější svahové a sprašové hlíny.

 

Obr. 8: Vidnavské mokřady (zdroj: www.vidnava.cz)

Vidnavské mokřady

 

1.1.2.2. Žulovská pahorkatina

Žulovská pahorkatina tvoří přechod od středohorského reliéfu Rychlebských hor na jihu a západě k nížinnému reliéfu na severu. Povrch pahorkatiny se pozvolna sklání od úpatí Rychlebských hor a postupně se ponořuje pod neogenní a kvartérní výplň Oderské nížiny.

Na vznik povrchových tvarů Žulovské pahorkatiny měly velký vliv vlastnosti granitu (žuly), který v horninovém složení pahorkatiny dominuje. Příznačným rysem reliéfu je výskyt jednak zvlněného základního povrchu ve výšce 300 – 380 m n. m. a jednak řady osamělých vrchů homolovitého tvaru s vrcholy od 380 do 526 m n. m. Základní povrch tvoří velký počet různě velkých, nízkých elevací skalního podloží, které jsou odděleny vanovitými sníženinami. Nad základní povrch Žulovské pahorkatiny se zvedají osamělé kopce se strmými svahy a zřetelným úpatím (tvar homole). Základní povrch rozřezává několik 30 – 40 m hlubokých údolí potoků neckovitého tvaru s často velmi prudkými, skalnatými svahy.

Vývoj povrchových tvarů Žulovské pahorkatiny lze sledovat od paleogénu, kdy zde vzniknul rozsáhlý destrukční povrch, nad který čněly ostrovní hory. Horniny tvořící tento povrch byly hluboko zvětralé. V mramorech v okolí Supíkovic vznikl tropický kuželový kras. Na počátku miocénu byl povrch rozdělen podél sudetského zlomu a Rychlebské hory byly vyzdviženy nad Žulovskou pahorkatinu. V miocénu byla oblast Žulovské pahorkatiny modelována mořem, během neogénu a na počátku kvartéru byly zvětraliny většinou odstraněny a došlo k obnažení bazální zvětrávací plochy.

Velký vliv na modelaci reliéfu měl stejně jako v případě Rychlebských hor dvojí zásah pevninského zalednění. Ledovec pozměnil tvary některých nízkých exfoliačních dómů a přemodeloval je v oblíky (velmi pěkně jsou pozorovatelné nedaleko v severní části nedaleko Vidnavy). Po ústupu ledovce došlo zejména v periglaciálním podnebí k rozsáhlému odnosu. Vodní toky se zařízly do základního povrchu pahorkatiny. Dokladem intenzivního působení větru v periglaciálním podnebí jsou četné hrance, dále pak oddělené skalky, kamenná moře i jednotlivé balvany se skalními mísami (např. na Borovém vrchu 487 m n.m.), dutinami typu tafone a žlábkovitými škrapy.

 

(Demek, J. a kol.: Geomorfologie Českých zemí, Praha 1965, s. 118.)

 

Obr. 9: Žulovská pahorkatina – pohled z Rychlebských hor (zdroj: www.rohace.cz)

Žulovská pahorkatina - pohled z Rychlebských hor

 

2. Západní Karpaty

2.1. Vněkarpatské sníženiny

2.1.1. Západní Vněkarpatské sníženiny

Vněkarpatské sníženiny tvoří pruh nižšího a méně členitého reliéfu, který probíhá od jihozápadu k severozápadu a odděluje pahorkatiny České vysočiny a Vnějších Karpat. Jsou součástí karpatské čelní předhlubně, která vznikla před čelem vrásnícího se flyšového oblouku Karpat. Sníženiny na neogenních a kvartérních sedimentech mají nížinný a pahorkatinný reliéf. V rámci geomorfologie Olomouckého kraje se zaměříme na Hornomoravský úval a částečně na Moravskou bránu

 

2.1.1.1. Hornomoravský úval

Hornomoravský úval zasahuje zčásti do České vysočiny a zčásti do Karpat. Jedná se o výraznou sníženinu, protaženou ve směru SSZ – JJV. Na severu zasahuje Hornomoravský úval úzkým výběžkem (Zábřežská sníženina) do jižního podhůří Hrubého Jeseníku, ve střední části tvoří jeho západní omezení Drahanská vrchovina a východní omezení Nízký Jeseník. Přechod do sníženíny Vyškovské brány na západě a Moravské brány na východě je plynulý. V jižní části úvalu je západním omezením plochý svah Litenčické pahorkatiny a strmý svah Chřibů. Napajedelskou bránou je Hornomoravský úval spojen s Dolnomoravským. Na východě sousedí úval s Hostýnskými vrchy a Vizovickou vrchovinou. Jižní část úvalu se již nachází na území Zlínského kraje.

Hornomoravský úval je vyplněný neogenními a kvartérními sedimenty, mezi nimi místy vystupují horniny Českého masívu. Hornomoravský úval se dělí na tři části – severní (Zábřežská sníženina), střední a jižní (karpatskou). Zábřežská sníženina je pruh nižšího terénu mezi vrchovinami podhůří Hrubého Jeseníku, který má šířku 3 – 5 km. Na východě je sníženina omezena výraznými svahy, zatímco na západě se pozvolna zvedá k vyššímu terénu Zábřežské vrchoviny. Osa snížení je tvořena řekou Moravou, jejíž niva vyplňuje východní část dna sníženiny. Západní část tvoří plochý, místy stupňovitý svah sklánějící se od západu k východu.

Nivu Moravy tvoří souvrství štěrkopísků, které je kryté povodňovými sedimenty. Štěrkopísčité souvrství dosahuje ve střední části nivy mocnosti téměř 30 m. V holocénních povodňových lze rozlišit nižší, trvale inudovaný stupeň a vyšší, jen občas zaplavovaný stupeň.

Západní část sníženiny tvoří mírné svahy na neogenních sedimentech, říční terasy a náplavové kužely pravých přítoků Moravy. Říční terasy, zejména nižší, jsou kryty většinou sprašemi. Mezi Zábřehem a Mohelnicí byly rozlišeny nízké akumulační terasy s povrchem 5 a 10 m nad nivou, které jsou většinou kryté sprašemi. Náplavové kužely vytvořily Moravská Sázava, Mírovka a Třebůvka. Značnou plochu zaujímají sprašové návěje, kde dosahují spraše mocnosti až 15 m.

Zúženým úsekem mezi Lošticemi a Mladčí je severní část propojena se střední částí. Střední část Hornomoravského úvalu se dělí na zvlněnější západní část a plošší východní část. Obě části jsou odděleny až několik kilometrů širokou nivou řeky Moravy. Východní část úvalu má plochý reliéf, tvořený hlavně náplavovými kužely vodních toků, stékajících z Nízkého Jeseníku. Velmi plochý reliéf se nachází v okolí Uničova, vznikl až v pliocénu a je vyplněn pliocénními a kvartérními sedimenty. Rozsáhlé kvartérní náplavové kužely vznikly například při vyústění Oskavy a Libinského potoka u Dolní Libiny. Štěrky náplavových kuželů jsou většinou kryty spraší. Spraše pokrývají i štěrky údolních niv. Značný rozsah má náplavový kužel Hůzovky – Sitky u Šternberka nebo náplavový kužel Bystřice. Mocnost říčních sedimentů je značné rozdílná, od téměř 60 m u obce Lužice po 4 m v nivě Moravy u Hynkova. Nejvyšší terasou jsou tzv. kokorské ve výšce 45 – 50 m nad Moravou na okraji Tršického stupně Nízkého Jeseníku. Při úpatí Nízkého Jeseníku jsou kužely kryty až 20 m mocnými svahovými sedimenty.

Územím západ od nivy Moravy se dělí na 3 odlišné části oddělené širokými nivami Hané, Blaty a Romže. Území severně od Romže se skládá jednak z členitější ústřední pahorkatiny mezi Křelovem a Olomoucí, které tvoří paleozoické a neogenní horniny a jednak z ploššího reliéfu na severozápadě a jihu. Severozápadně od pahorkatiny je velmi ploché území mezi Příkazy a Litovlí, které tvoří jednak reliéf na neogenních sedimentech krytých sprašemi a jednak stupňovina říčních teras. Rozsáhlá terasa se táhne od Litovle přes Náklo na Příkazy. Sedimenty této terasy dosahují mocnosti až téměř 20 m.

 

Obr. 10: Meandry Moravy (zdroj: www.litovelskepomoravi.ochranaprirody.cz)

Meandry Moravy

 

Jižně od Olomouckých pahorků je velmi ploché území mezi Blatcem a Tovačovem, které spadá prudce k Moravě a mírným svahem do údolí Blaty, které je výrazně nesouměrné.

Území mezi Romží a Blatou má při úpatí Velkého Kosíře (442 m n. m.) členitější reliéf, vystupují zde paleozoické a neogenní horniny. Mezi Vršovicemi a Vrbátky je reliéf, tvořený sprašovými pokryvy, značně plošší. Široké údolí Romže se u Prostějova rozšiřuje v kotlinu s plochým dnem.

Území mezi Hanou a Romží je pahorkatina na neogenních sedimentech, většinou se sprašovou pokrývkou, nad níž vystupují vrchy tvořené paleozoickými horninami. Údolí jsou často v příčném profilu nesouměrná. Sprašové pokryvy dosahují místy mocnosti až 20 m. Říční terasy jsou vyvinuty ve dvou stupních u Kojetína.

Jižní část úvalu od linie Kojetín – Přerov zasahuje až do Karpat a větší částí leží na území Zlínského kraje (dále jen ZK). Na západě ji na území Olomouckého kraje omezuje svah vázaný na poruchu řeky Moravy (Kojetín – Kroměříž ZK), na východě pak svah vázaný na Holešovickou poruchu (Přerov – Holešov ZK). Střed opět zaujímá niva řeky Moravy. Západně od ní leží pahorkatina na neogenních sedimentech, zčásti krytých sprašemi. Východně od nivy vznikly při úpatí Hostýnských vrchů, které již leží na území Zlínského kraje, rozsáhlé náplavové kužely. Okraj nivy lemuje terasa, která navazuje na radslavickou terasu Bečvy v Moravské bráně.

Vývoj Hornomoravského úvalu začíná poklesem hornin Českého masivu podél zlomů na počátku spodního torionu. Teprve v pliocénu se po poklesu oblasti u Uničova a Zábřehu a vznikem karpatské části ustalují jeho dnešní obrysy. Transgrese pontského jezera, která následovala po poklesech, pronikla do této oblasti z Dolnomoravského úvalu (Zlínský a Jihomoravský kraj) Napajedelskou branou (Zlínský kraj).

Po ústupu pliocénního jezera se postupně organizuje síť prodloužených konsekventních toků, která sleduje cesty, jimiž pronikla pontská transgrese. Tektonické pohyby způsobily vyzdvižení některých částí úvalu (např. oblasti mezi řekami Hanou a Romží). Ve vyzdvižených oblastech došlo k denudaci a koncem pliocénu ke vzniku místních sečných povrchů, které zarovnávají nortonské sedimenty a usazeniny pestré série. Na vývoj reliéfu měly značný vliv periglaciální pochody v pleistocénu. Destrukčními pochody vznikla plochá úvalovitá údolí, zčásti nesouměrná. Nedostatek vyšších je dán jednak značnou denudací v málo odolných neogenních sedimentech a jednak stálým klesáním dna úvalu. Dokladem pro pokles během kvartéru jsou značné mocnosti fluviálních sedimentů. V rozdělení sprašových sedimentů se jeví značné rozdíly mezi západní částí úvalu (spraše) a východní částí (sprašové hlíny). Koncem würmu a v holocénu vznikají v několika obdobích nivní povodňové sedimenty.

 

(Demek, J. a kol.: Geomorfologie Českých zemí, Praha 1965, s. 220.)

 

Obr. 11: Hornomoravský úval (zdroj: http://cs.wikipedia.org)

Hornomoravský úval

 

2.1.1.2. Moravská brána

Moravská brána vznikla při poklesu jihovýchodní části Nízkého Jeseníku těsně před spodním torionem. Na jihozápadě přechází u Přerova plynule do Hornomoravského úvalu, na severovýchodě do Ostravské pánve (Moravskoslezský kraj). Na severozápadě hraniční s Nízkým Jeseníkem, na jihovýchodě s Kelečskou a Příborskou pahorkatinou (taktéž Moravskoslezský kraj). Moravskou bránu můžeme rozdělit na část bečevskou a oderskou, přičemž zde bude popsána pouze první část. Ta leží na území Olomouckého kraje na rozdíl od druhé části ležíc v Moravskoslezském kraji.

K bečevské části Moravské brány patří území mezi okrajovým svahem Nízkého Jeseníku a údolním dnem Bečvy, údolní dno Bečvy a území východně od Přerova. První ze jmenovaných území zaujímá nejvyšší polohu, je nejčlenitější a jeho povrch se sklání k údolnímu dnu Bečvy, od něhož je oddělen zřetelným erozním svahem. Pro toto území jsou příznačné rozvodní hřbety, rozevřená, často suchá a asymetrická údolí. Příkřejší svahy asymetrických údolí jsou obráceny především západním směrem. Při úpatí zlomových svahů Nízkého Jeseníku a Maleníku se vyskytují rozsáhlé úpatní haldy, které vznikalys více obdobích pleistocénu. Na vzniku těchto hald se podílel jednak materiál přenášený vodními toky a ukládaný ve formě kuželů, jednak materiál dodávaný přímo ze svahů Nízkého Jeseníku a Maleníku.

Na Bečvě jsou v oblasti Moravské brány kromě široké údolní nivy dva zřetelné terasové stupně – starší radslavický a mladší grymovský, které zasahují i do údolí jejích přítoků. Při vstupu údolí pravých poboček do údolního dna Bečvy vznikly ploché náplavové kužely. Údolí Bečvy je svým založením předpleistocenní a v úseku mezi Hranicemi a Odlovem výrazně výškově asymetrické. Tato asymetrie vznikla v důsledku různé odolnosti hornin na obou údolních svazích již v pliocénu.

Reliéf území východně od Přerova vznikl na spodnotortonských sedimentech. Jedná se o mírně zvlněné území s plošinami a širokými hřbety a úvalovitými, vesměs suchými údolími.

Povrchové tvary bečevské části Moravské brány jsou vývojově starší než reliéf oderské části, protože se vyvíjely již v době, kdy se v oderské části Moravské brány vyskytoval pevninský ledovec. Dnešní rysy povrchu tohoto území vznikly v pleistocénu. Při jejich vývoji se velmi silně uplatnily procesy periglaciálního cyklu tak, že i zde lze mluvit o periglaciálním reliéfu.

 

(Demek, J. a kol.: Geomorfologie Českých zemí, Praha 1965, s. 224.)

 

Obr. 12. Moravská brána (zdroj: www.kudyznudy.cz)

Moravská brána

 

2.2. Vnější Západní Karpaty

2.2.1. Západobeskydské podhůří

2.2.1.1. Podbeskydská pahorkatina

Na území Olomouckého kraje se rozkládá jeden podcelek Podbeskydské pahorkatiny – Kelečská pahorkatina. Kelečská pahorkatina se rozkládá mezi sníženinou Moravské brány na severozápadě a úpatím úpatím okrajového svahu Hostýnských vrchů na jihovýchodě. Na jihozápadě tvoří její hranici svah vázaný na holešovskou poruchu a na severovýchodě údolí Bečvy mezi Valašským Meziříčím a Hranicemi. Pahorkatina tedy částečně leží na území Zlínského kraje. Dělí se na dvě části – Maleník a vlastní Kelečskou pahorkatinu.

Maleník je kra paleozoických hornin Českého masivu, která je oddělená prolomem Moravské brány od Nízkého Jeseníku. Maleník lze dále rozdělit na vyšší severovýchodní část a nižší jihozápadní část. Vyšší část se rozkládá mezi průlomovýn údolím u Teplic nad Bečvou a mezi Týnem nad Bečvou. Výrazně se zvedá nad celkovou úroveň povrchu vlastní Kelčské pahorkatiny. Kolem nejvyššího bodu (Maleník 478 m n. m.) a severovýchodně od něho jsou zachovány zbytky paleogenní paroviny. V okolí Brašova, Dolních Netčic, Ústí a Opatovic jsou pod neogenními sedimenty patrné stopy abraze miocenního moře. V devonských karbonátových horninách jsou vyvinuty krasové jevy obdobné jevům v krasovém území Příborské pahorkatiny (Moravskoslezský kraj). Zbrašovské aragonitové jsou zpřístupněny veřejnosti. Okraje Maleníku jsou rozřezány hlubokými údolími. Při úpatí svahů vznikly rozsáhlé úpatní haldy. Průlomové údolí Bečvy vzniklo na tektonické linii a je předtortonského stáří. Nižší část Maleníku pak splývá s povrchem vlastní Kelečské pahorkatiny.

Vlastní Kelečská pahorkatina má mírně zvlněný povrch, který tvoří široce zaoblené hřbety oddělené většinou plochými a rozevřenými údolími. Nadmořská výška hřbetů, která se pohybuje kolem 300 m n. m. v západní části, stoupá až do výše 432 m n. m. Pahorkatinu odvodňují řeky Rusava a Loučka, které lemují okrajový svah Hostýnských vrchů (Zlínská kraj) a říčky Juhyně s Moštěnkou, které stékají rovněž z Hostýnských vrchů.

 

(Demek, J. a kol.: Geomorfologie Českých zemí, Praha 1965, s. 253.)

 

Obr. 13: Zbrašovské aragonitové jeskyně (zdroj: http://jeskyne.unas.cz)

Zbrašovské aragonitové jeskyně