Pevnosti 

[Zpět]

V úvodní části tematu věnovaného pevnostem Olomouckého kraje se budeme věnovat samotné Olomouci.

 

Olomouc

Na území dnešního města se již v 9. století pravděpodobně nalézalo velkomoravské hradiště, kladené do prostoru dnešního Klášterního Hradiska. Historické počátky Olomouce sahají k prvním desetiletím 11. století, kdy Přemyslovci kolem roku 1019 dobyli Moravu a založili zde sídlo údělného knížectví. Prvním panovníkem se stal Břetislav I., syn českého knížete Oldřicha, který zde vybudoval ve druhé čtvrtině 11. století hrad, jenž se po rozrodu Přemyslovců stal před smrtí Břetislava I. sídlem linie olomouckého údělu knížat z této dynastie. Po požáru v roce 1204 již nebyl původní hrad obnoven v původním rozsahu a pro správní účely sloužilo jen jeho renovované jádro, tzv. Nový hrádek. Za vlády českého krále Václava I. v letech 1239 – 46 byla sloučena dosavadní zástavba předhradí a okolí olomouckého hradu v nové královské město Olomouc, které se na přelomu 13. a 14. století obklopilo mohutným zděným opevněním, jež tvořila hlavní hradba s hranolovými věžemi, zesílená předsunutým 6 – 8, místy až 15 metrů širokým parkánem s půlválcovými baštami. Komunikaci města s okolím umožňovalo pět bran. Původní hrad tím značně ztratil na významu a jeho obranná zařízení se postupně stala součástí městského opevnění.

Tato středověká fortifikace setrvala ve své funkci, samozřejmě s patřičnými úpravami a údržbou, až do roku 1526. Tehdy se plocha města rozšířila absorbcí okolního území v prostoru Bělidel, což si spolu s hrozícím tureckým nebezpečím vynutilo pod vedením fortifikačních odborníků Hanse Rappena a Jana Tscherte opravy stávajícího městského opevnění a jeho patřičné rozšíření. Od doby této pevnostní výstavby až do období stavovského povstání v roce 1619 byla údržba olomouckého opevnění opomíjena, neboť město leželo ve značné vzdálenosti od všech tehdejších válečných konfliktů.

Olomouc se připojila ke stavovskému povstání proti Habsburkům dne 10. května 1619, avšak teprve po tragické porážce v bitvě na Bílé hoře bylo v očekávání dalšího pokračování stavovského odboje započato s opravou zanedbaných starých hradeb. K tomu sice nedošlo a 11. ledna 1621 se Olomouc vzdala císařským vojskům, avšak již 12. listopadu téhož roku její opevnění úspěšně odolalo útoku vojska Gábora Bethlena. Také později, v roce 1624, kdy město obléhala uherská a v roce 1625 dánská armáda, skončily pokusy o obsazení Olomouce odražením nepřátel. Přesto se při těchto bojových akcích stále výrazněji projevoval zastaralý charakter městského opevnění, které katastrofálně zaostávalo za soudobou úrovní evropského pevnostního stavitelství. Uprostřed bojových událostí třicetileté války a při chronickém nedostatku financí však nebylo císařské velení v žádném případě schopno fortifikaci moravské metropole uvést do dobrého stavu, případně ji zcela nově vybudovat podle zásad soudobého pevnostního stavitelství.

Roku 1642 tak došlo k tragédii Olomouce, když na obranu zcela nepřipravené město opatřené slabou vojenskou osádkou padlo po pouhém čtyřdenním obléhání dne 14. června do rukou švédského vojska polního maršála Lennarta Torstenssona. Touto událostí se Olomouc stala na osm dalších let významnou základnou pro bojové akce švédského vojska na území Moravy i proti Dolním Rakousům. V širším historickém kontextu tato švédská okupace významně přispěla ke ztrátě postavení Olomouce jakožto největšího města a metropole celého Moravského markrabství. Ihned po obsazení města dobyvatelé přistoupili za nuceného nasazení městského obyvatelstva k zesilování jeho stávajícího opevnění. Byla spálena a zbořena všechna předměstí včetně kláštera Hradisko, ve funkci byly ponechány nejprve čtyři, od roku 1645 jen tři brány, na jejichž ochranu byly předsunuty nové zemní šance vybudované podle zásad bastionového opevňovacího způsobu. Největších úprav doznalo opevnění na severu a severozápadě, kde byla před středověkou hradbu předsunuta souvislá bastionová fronta. Kromě toho Švédové navršili zemní valy i na dalších důležitých místech, která chtěli ochránit proti nepřátelskému ostřelování (stavidla, skladiště střelného prachu). Nové švédské pevnostní objekty byly vybudovány nejrychlejším a nejjednodušším způsobem a tvořil je zemní val zpevněný palisádami a proutím, neboť na řádné permanentní armování zdivem nebyl dostatek času ani peněz.

Císařská armáda pod velením arcivévody Leopolda Viléma učinila pokus o zpětné získání Olomouce ještě v roce 1642, když se 3. října přiblížila k městu, ale již za pouhé čtyři dny byla nucena ustoupit pod hrozbou přibližující se Torstenssonovy hlavní armády. Také následně, od listopadu 1643, docházelo k více či méně trvalé blokádě města císařským vojskem, které využívalo nepřítomnosti Torstenssonova hlavního vojska, přičemž od června 1644 se jednalo o řádné obléhání pod velením generála Ladislava Buriana z Valdštejna. Na den 20. září 1644 bylo s církevním hodnostářem ve městě smluveno tajné vpuštění císařských do města spojené s jejich fingovaným útokem na bránu, ale tato lest se nezdařila. Dne 9. listopadu 1644 zahájilo císařské dělostřelectvo silné bombardování města a po dvoudenní palbě obléhatelé vyzvali švédského velitele, aby obránci složili zbraně. Po obdržení zamítavé odpovědi svou palbu obnovili, až se jim podařilo prostřílet průlom v hradbách u Blažejské brány. Následný pěchotní útok však ztroskotal, když se obráncům povedlo breche improvizovaně uzavřít. Po tomto neúspěchu došlo na klasickou obléhací taktiku spoléhající na vyhladovění obránců. Ani tento pokus ale nevyšel, neboť na počátku března 1645 se na Moravu vrátil maršál Torstensson se svými hlavními silami, takže císařští byli nuceni 9. března obléhání Olomouce ukončit. Švédové poté opět za pomoci civilního obyvatelstva zahájili intenzivní práce na opravách v boji poničeného opevnění a v obsazeném městě setrvali ještě dva roky po uzavření vestfálského míru. Odtáhli teprve 8. června 1650.

Po odchodu Švédů město leželo z větší části v troskách a nechyběly ani hlasy prosazující jeho úplnou likvidaci. S ohledem na strategickou důležitost lokality, uzavírající případnému útočníkovi průchod Moravskou branou, však císař Ferdinand III. prohlásil svým výnosem z 15. září 1655 Olomouc za jednu ze čtyř moravských zemských pevností. Velitelem pevnosti a zároveň ředitelem opevňovacích prací byl jmenován plukovník Locatello de Locatelli, který se řídil projekty tehdejšího vrchního velitele na Moravě, maršála Raduita de Souches, z roku 1658. Nová pevnost měla být kompletně vybudována podle bastionového způsobu opevňování, jehož základ zde položili již Švédové a na nějž mělo být také navázáno. S pracemi se započalo ještě téhož roku, ale s ohledem na nedostatek finančních prostředků probíhaly poměrně pomalým tempem, které poněkud zrychlilo jen turecké ohrožení roku 1663 poté, co Turci dobyli významnou pevnost Nové Zámky. Přesto se do roku 1676 podařilo vybudovat základní bastio-novou frontu pouze na severní a severovýchodní straně města. Opevňovací práce sice dále pokračovaly, avšak stále nedostatečným tempem. Když v roce 1683 Turci ohrožovali Vídeň, nebyla olomoucká pevnost na odražení nepřátelského útoku ještě vůbec připravena, neboť kromě nedostavěného opevnění nedisponovala ani žádnou potřebnou výzbrojí. Přesto zde bylo zbořeno na předměstí několik domů. Teprve porážkou Turků před Vídní 12. září 1683 bylo nebezpečí s konečnou platností odstraněno, což spolu se smrtí maršála de Souches způsobilo téměř naprosté zastavení opevňovacích prací ve městě. Současně byla pociťována potřeba vypracování nového projektu na výstavbu olomouckého bastionového opevnění, neboť stávající dokumentace již značně zastarala.

Nový projekt na výstavbu olomoucké fortifikace, založený na myšlenkách druhého opevňovacího systému francouzského maršála Vaubana, vznikl teprve v roce 1699 a obsahoval četné nové prvky (kleště, raveliny, krytou cestou), které prohlubovaly obranné pásmo a prodlužovaly dobu potřebnou pro obléhání. Dvorská válečná rada ve Vídni sice tento návrh 16. října 1702 schválila, avšak pro potíže s financováním nakonec k jeho faktické realizaci nedošlo, s výjimkou výstavby Cikánské bašty a jednoho ravelinu. Stejný osud potkal i další projekt z roku 1717, vypracovaný Louisem de Rochetz, který původní plán z roku 1699 doplňoval o další raveliny a naopak ze systému vypouštěl kleště. Kromě toho počítal s výrazným zesílením obrany jižní části města pomocí tří předsunutých rohových hradeb a jedné hradby korunní. Na rozdíl od tohoto velkolepého projektu však každoročně uvolňovaná skromná výše finančních prostředků určených na opevňování postačovala, kromě údržby stávajícího opevnění, pouze na méně náročná doplnění fortifikačního systému. Až do roku 1740 proto zůstalo i nadále těžiště obrany Olomouce z větší části na starých středověkých hradbách, zesílených švédskými šancemi a několika pozdějšími dostavbami.

Toto nedocenění strategické polohy olomoucké pevnosti se neblaze projevilo již na počátku války o habsburské dědictví, kdy Olomouc 27. prosince 1741 bez boje kapitulovala před postupující pruskou armádou. Tento čin byl dosti unáhlený, neboť pruské vojsko nebylo ani připraveno, ani vyzbrojeno k pravidelnému obléhání, byť zastaralé a zanedbané pevnosti. Olomouc pak Prusům sloužila jako zásobovací základna pro postup směrem na jih, avšak po neúspěchu u Brna se začaly pruské síly stahovat, takže 23. dubna 1742 do města vstoupily císařské oddíly vévody Karla Lotrinského. Válku pak uzavřel mír podepsaný ve slezské Vratislavi 11. června 1742, jenž Prusku přinesl zisk takřka celého Slezska a Kladska.

Tato územní ztráta posunula hranice habsburské monarchie takovým způsobem jižním směrem, že se Olomouc ocitla na strategicky důležitém miste nedaleko nové státní hranice. Tato skutečnost si nyní vyžádala novou a zcela zásadní rekonstrukci stávajícího opevnění města, jež nyní nepříteli uzavíralo nejkratší cestu z pruského Slezska na Vídeň. Projekt nové olomoucké pevnosti vypracoval na rozkaz Marie Terezie plukovník baron Petr Filip Bechade de Rochepine, který již dříve pracoval na fortifikaci Brna a jenž byl nyní jmenován do funkce olomouckého fortifikačního ředitele. S přípravnými pracemi se započalo již v roce 1745 – byly při nich odstraněny všechny budovy na vzdálenost 15 km od města. Vlastní výstavba se rozeběhla teprve o dva roky později a skončila v roce 1757, kdy byla pevnost uznána za plně obranyschopnou. Podle projektu a pod vedením inženýra de Rochepina byla Olomouc po vydání částky asi deseti milionu zlatých přebudována do podoby moderní bastionové pevnosti podle zásad francouzské inženýrské školy nástupců slavného Vaubana, která odpovídala soudobé úrovni pevnostního stavitelství. Její tvar byl komplikován stávající starší městskou zástavbou a nevýhodnou terénní situaci okolí, takže na rozdíl od pozdějších pevností v Hradci Králové, Josefově a Terezíně nemela olomoucká pevnost pravidelný geometrický půdorys. Město obklopovaly na západe, severu a severovýchodě mohutné bastiony, které byly - s výjimkou tri detašovaných na západě - spojeny navzájem kurtinami. Nejexponovaněji bastiony VII a XI na západě obranného perimetru, odkud hrozilo největší nebezpečí nepřátelského útoku, byly navíc chráněny kontrgardami. V příkopu před kurtinami pak byly předsunuty raveliny, které je chránily před přímou palbou a prohlubovaly obranné pásmo. Kontreskarpová strana příkopu byla opatřena krytou cestou se shromaždišti, zesílenými lunetami. Na jihovýchod ní straně města byla před středověké hradby předsunuta samostatná korunní hradba, která přiléhala k zákrutu řeky Moravy. Také před severovýchodní stranu pevnosti byla až k řece Moravě předsunuta rohová hradba. Tyto objekty propojovalo zemní opevnění před i za řekou Moravou, což vytvářelo souvislý předsunutý opevněný pás před celou jihovýchodní a jižní frontou olomoucké pevnosti, označovaný jako envelopa. Všechny olomoucké pevnostní objekty byly nasypány ze silné vrstvy zeminy a opatřeny cihelným opláštěním, jímž byl armován rovněž příkop v západní části pevnosti. Do většiny pevnostních příkopů mohla být v případě ohrožení přivedena voda a také 73 % obvodu olomoucké pevnosti mohlo být ochráněno rozsáhlými fundacemi, ovládanými pomocí pevnostních stavidel. Na jejich obranu byly do jižního předpolí hlavní obranné linie vysunuty samostatné lunety, označované v dobové dokumentaci jako reduty - Císařská na severovýchodě a tři Salzerovy na jihu. Tyto předsunuté objekty doplňovala Přední pevnůstka, která chránila západní frontu pevnosti od jihu. Pouze v nejohroženější, západní části pevnosti, kde byla vzhledem k vyvýšenému terénu inundace nemožná, byl pod glacis před bastiony VII až XI vybudován systém podzemních minových galerií s odposlouchávacími chodbami. Pevnostní val byl prolomen čtyřmi branami (Hradskou, Kateřinskou, Rohelskou a Terezskou) a jednou fortnou pro pěší (Michalský výpad). Nově vybudovaná olomoucká pevnost prakticky ihned po svém dokončení podstoupila křest ohněm. V roce 1756 totiž začala sedmiletá válka a po peripetiích válečných událostí přitáhla 16. května 1758 k Olomouci pruská armáda, vůči níž za hradbami stála osádka pouhých deseti tisíc mužů pod velením polního zbrojmistra Arnošta Dětřicha Marschalla z Biebersteinu. Přesně podle předpokladů projektanta pevnosti barona de Rochepine, jenž se osobně účastnil její obrany, položili Prusové těžiště svých obléhacích prací proti západní straně města a speciálně proti bastionům VII a VIII, kde se od 29. května do 2. července bez úspěchu všemi prostředky snažili o průnik za hradby. Díky silnému dělostřeleckému bombardování se Prusům podařilo do poloviny června prostřílet průlom v kurtině mezi bastiony VII – VIII a také poničit před nimi ležící ravelin XIX. Na obranu proti hrozícímu pěchotnímu útoku proto nechal velitel pevnosti v týlu tohoto ohroženého úseku zřídit jako další linii obrany improvizovaný retranche­ment. Úspěšný přepad pruských zásobovacích kolon u Domašova nad Bystřicí dne 30. června 1758 rakouským vojskem pod velením generálmajora Gideona Laudona však změnil válečnou situaci natolik, že obléhací vojska v noci z 1. na 2. července 1758 ukončila obléhání pevnosti a následně od Olomouce odtáhla do Cech. Ani po roce 1758 ale stavební ruch na olomouckém opevnění neutichl, neboť stále bylo nutné počítat s dalším pruským útokem. Jednalo se především o různé doplňovací a vylepšovací opevňovací práce, které vyplynuly ze zkušeností z pruského obléhání (například rohová hradba na severozápadě atd.). Ještě na podzim téhož roku, 11. září 1758, se rovněž na příkaz císařovny Marie Terezie uskutečnilo cvičné napuštění olomouckého inundačního systému.

Další významnější výstavby se Olomouc dočkala teprve v období napoleonských válek, kdy envelopu na jihovýchodě města posílila Bystřická reduta vybudovaná v letech 1809-11, která chránila důležité stavidlo na soutoku řek Moravy a Bystřice. Jinak ovšem dlouhé období válek s Francií do života pevnosti příliš nezasáhlo. Ve 30. letech 19. století došlo k další modernizaci stávajícího opevnění, zejména k důkladné přestavbě a zesílení předsunutých objektů envelopy v jihovýchodní části opevnění. Od konce 18. století se rovněž uvažovalo o doplnění pevnosti předsunutými pevnostními objekty ve vzdálenosti asi 2,5 km centra, byť zatím bez jakékoliv realizace. Teprve v letech 1839 – 46 byly na dominantních výšinách na nejohroženější západní straně města – Tabulovém a Šibeničním vrchu – vybudovány dva mohutné předsunuté reduitové forty vzdálené asi jeden kilometr od města, které s bastionovou fortifikací spojovaly zemní kufry. Také tyto objekty byly již při výstavbě vybaveny permanentními minovými systémy. Naproti tomu výstavba třetího stejného plánovaného fortu u Pavlovic se neuskutečnila. Tyto detašované objekty již svou koncepcí spadaly do nového polygonálního opevňovacího způsobu, který ve větší části Evropy nahradil v první polovině 19. století starší pevnostní systémy. Přestože taktická hodnota obranných zařízení olomoucké pevnosti zůstávala i během první poloviny 19. století na vysoké úrovni, přinášel rozvoj dělostřelecké výzbroje jejich rychlé zastarávání. Velení rakouské armády se proto v 50. letech rozhodlo provést zcela zásadní modernizaci pevnosti tím způsobem, že do vzdálenosti tří až čtyř kilometrů před staré bastionové opevnění (noyau) předsune věnec samostatných polygonálních fortů s reduity, čímž pevnostní obvod pevnosti dosáhne asi 17 km. První čtyři forty byly vybudovány v letech 1850 – 54 na západní straně pevnosti, v období 1854 – 57 následovaly další tři pevnůstky na severní a v letech 1856 – 63 tři na straně východní. Od roku 1864 se budovaly ještě dva forty na obranu železniční trati Praha – Olomouc. Zahájení těchto prací řídil plukovník Julius Wurmb, který zastával funkci olomouckého ženijního ředitele až do roku 1852, kdy jej na dalších sedm let v této funkci vystřídal podplukovník Ladislav Mareš a následně ještě podplukovník Franz von Kayserheimb. Tyto polygonální olomoucké fořty byly jedinými příklady použití zásad polygonálního opevňovacího systému na území Moravy, aniž by však bylo z finančních důvodů staré bastionové noyau nahrazeno polygonálními frontami.

V roce 1866, kdy vypukla válka mezi Rakouskem a Pruskem, nebyla přeměna Olomouce na fořtovou pevnost dokončena. Z původně plánovaných dvaceti fořtů jich bylo vybudováno jen dvanáct, přičemž jižní strana pevnosti jimi nebyla chráněna vůbec. Od dubna 1866 proto započaly pod vedením tehdejšího velitele pevnosti, polního podmaršála Johana Verniera de Rougemont et Orchamp, intenzivní přípravné práce na eventuelní obléhání, spojené mimo jiné rovněž s výstavbou doplňkových fořtů provizorním způsobem za použití zeminy a dřeva. Během čtyř měsíců vyrostly dva takové objekty na východě, čtyři na jihu a dva na severozápadě. Dále byly vykáceny porosty v rayonu pevnosti a zatopeny inundační kotliny. Do června 1866 zde bylo soustřeďováno rakouské vojsko a byl zde umístěn také rakouský vrchní stan. Po prohrané bitvě u Hradce Králové se olomoucká pevnost stala útočištěm zdecimované rakouské armády, aniž by Prusové přistoupili k jejímu obléhání. Pruská armáda, která postupovala přes Brno k Bratislavě a k Vídni, si bez větších starostí ponechala Olomouc v zádech. Proto ani tato největší a nejsilnější habsburská pevnost na dnešním území České republiky nedostala příležitost zasáhnout do boje.

Přes neúspěch válečného tažení v roce 1866 rakouská armáda s pevností Olomouc i nadále počítala. S dalším rozvojem dělostřelecké výzbroje přestal vyhovovat i stávající fortový věnec z 50. a 60. let a ženijním odborníkům bylo zřejmé, že má-li i nadále Olomouc plnit vojenské úkoly, musí obdržet nové předsunuté objekty, které budou od centra města vzdálené 8 – 10 km. V roce 1870 byl proto vypracován projekt na výstavbu tří skupin fořtů umístěných na Svatém Kopečku (se čtyřmi objekty) severovýchodně, na Chlumu (se třemi objekty) jihovýchodně a na Babě (se dvěma objekty) jihozápadně od pevnosti. Severozápad byl v tomto projektu ponechán bez nové výstavby, neboť zde v prostoru Křelova existovalo dostatečné množství již dříve vybudovaných objektů, které zde byly vysunuty až 4,5 kilometru před noyau. Ve skutečnosti ale až do roku 1876 probíhala pod vedením tehdejšího olomouckého ženijního ředitele podplukovníka Weisse von Schleussenburga pouze na Svatém Kopečku výstavba jediného moderního jednovalového dělostřeleckého fořtu II. Radíkov, který na rozdíl od všech ostatních olomouckých permanentních fořtů již nebyl opatřen reduitem. Realizace zbývajících objektů všech tří uskupení pak byla ponechána teprve na období tzv. armování pevnosti v okamžiku aktuálního válečného nebezpečí Po porážce Francie v roce 1871 došlo k postupnému příznivému vývoji vzájemných vztahů a k pozvolnému sbližování Rakousko – Uherska s německou říší. Tehdy přestala být další nákladná výstavba pevnosti Olomouc aktuální, takže fořtem Radíkov v roce 1876 skončila poslední opevňovací aktivita v českomoravském prostoru z období před první světovou válkou. Ani po navázání přátelských vztahů se sjednoceným Německem v roce 1879 podpisem dvojspolkové smlouvy však nepřestalo být po několik let určité využití olomoucké pevnosti aktuální, neboť v případě nepříznivého vývoje ve válce proti Rusku by mohl být provizorně aktivizován její fortový věnec a ve spojení s haličskou pevností Krakov a německou pevností Breslau (Vratislav/Wroclaw) by tak Olomouc mohla plnit strategickou úlohu opevněného týlového postavení.

V červnu 1885 byl stav pevnosti v Olomouci zkoumán zástupci generálního štábu rakousko – uherské armády za účelem zjištění, zda mají být i nadále její obranná zařízení udržována. O negativním výsledku této revize svědčí fakt, že 9. března 1886 rozhodl císař František Josef I. o zrušení olomoucké pevnosti. Toto rozhodnutí nabylo platnosti veřejným vyhlášením 7. listopadu 1888. Tím skončila svou funkci poslední pevnost habsburské monarchie na dnešním území České republiky.

Olomoucká obec nárokovala zrušení vnitřního pevnostního okruhu již v roce 1868, avšak částečně se s bouráním vnitřního bastionového opevnění (zejména bran) započalo teprve 5. června 1876. Do roku 1884 byly (až na jednu) zbořeny všechny brány a v roce 1894 vykoupila obec i vlastní bastionové opevnění. Demoliční práce se pak protáhly až do 20. let 20. století. Do dnešní doby se z bývalé bastionové pevnosti dochovalo jen několik pozůstatků - Terezská brána, Locatelliho bastion s přilehlou kurtinou, Korunní pevnůstka, Salzerova reduta č. II, zbytek ravelinu XXVTI a hradební linie v Bezručových sadech. Fořty na Tabulovém a Šibeničním vrchu i řada permanentních fořtů z vnějšího prstence se dodnes nacházejí v rukou Armády České republiky. Další fořty jsou využívány k různým komerčním účelům. Doplňkové fořty, vybudované při přípravě pevnosti k obraně v roce 1866, lze dnes jen stěží rozeznat v terénní konfiguraci. Rovněž jediný dělostřelecký fort na našem území v Radíkově má dnes komerční využití. Žádný z olomouckých pevnostních objektů není bohužel oficiálně přístupný veřejnosti a ve městě ani neexistuje specializovaná expozice věnovaná dějinám pevnosti. Donedávna existující výstava o olomoucké bastionové pevnosti v Domě armády musela totiž být pro nedostatek finančních prostředků uzavřena.